Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Září 2013

Smaragdy

29. září 2013 v 18:28 | Ellnesa |  Elfí Lazurit

Smaragdy

Ami

Zář podobna smaragdům osvětlila krajinu, dosud skrytou pod houstnocí tmou. Na červen se stmívalo příliš brzy. Slunce nás mělo svým svitem zalévat ještě nejméně hodinu, ale tady to vypadalo jako nejhlubší noc. Měsícem se stala ta neznámá zář. Zachvěla jsem se, neuvědomovala jsem si náhlou zimu. To také nebylo v létě běžné. Natočila jsem tvář k záři. Ta, stále více podobna smaragdům, viditelně sílila a zanechávala na mé pleti olivový nádech. Stejný jako na mých očích orámovaných černými řasami a hustým obočím. Rty se mi zachvěly. Někdo vykřikl. Byl to to mužský výkřik nedaleko ode mě. Vydala jsem se do tmavého místa odkud ten prapodivný výkřik zazněl. Nevědomky jsem se třásla po celém těle. Výkřik zazněl znovu, tentokrát blíž něž předtím. Zavřela jsem oči. Když jsem je otevřela, měla jsem zář za sebou a spatřila černovlasého kluka. Byl hezký, i když se svíjel bolestí. Jediným krokem jsem byla u něj. Nad ním stála vysoká žena, v ruce zakrvácenou dýku, ve tváři výraz čirého šílenství. Vykopla jsem jí dýku z ruky. Rozzuřeně se na mě vrhla.
Já jen koutky úst ucedila "NEH-HO-BÝT-JE-MŮJ." Žena se roztřásla, cítila mojí nekonečnou moc a zacouvala. Zařvala jsem na ni, aby zmizela. Ona mě poslechla. Cítila jsem neovladatelnou touhu toho lidského kluka chránit. Když na mě upřel smaragdové oči, naprosto stejné jako ta zář, pochopila jsem proč. Zaskuhral bolestí. Ztuhla jsem při pohledu na rozsah jeho zranění. Nezbývalo mu příliš života. Snad jen hodina. Měl jen jedinou naději. Sklonila jsem se k němu. Zhluboka jsem se nadechla a ledově ho políbila a následně... kousla. Jemně jsem ho kousala stále dál. Můj poslední kousanec mířil na klíční kost. Prokousla jsem kůži, masu a mé zuby zaškrábaly o kost. Na to místo jsem ho políbila a cítila jak se v něm rodí to co jsme my všichni - Krvavý Elf. Musela jsem ho udělat jedním z nás. Pro milovaného člověka, důvod své existence uděláte cokoliv. Poznala jsem v něm toho, kdo mi byl hvězdami souzen. Moje srdce vědělo, že je to on. Znala jsem jeho jméno.
"Xere..."

Probudila jsem se a trhnutím vyskočila na nohy. Xer mě hladil po rozcuchaných vlasech. Neptal se, co se mi zdálo a to bylo dobře. Nevím, jak bych mu to vysvětlila.
"Spi, Ami..." zašeptal a políbil mě na čelo. Znovu jsem se propadla do spánku. Již se mi nezdálo o stvoření Xera. O stvoření Radima. O stvoření toho, kdo mi zamotal hlavu na základce. O stvoření toho, kdo se mi stal osudovým.Propadla jsem se za brány snového světa.

Třpyt nekonečna

27. září 2013 v 19:51 | Ellnesa |  Elfí Lazurit

Třpyt nekonečna

Ami


Posadila jsem se na lýkové kruhové sedátko a opřela se o prázdno. Tiše vydechla a hlavu jsem si složila do dlaní. Oči mě pálily a já se zmohla sotva na zašeptání.
"Xere" polkla jsem. Xer se dotkl mého zápěstí.
"Vidím ji s Tvým bratrem, Xere, objímá ji, do ucha šeptá slůvka věrnosti. Ona se usmívá a opakuje: Miluji Tě."
Xer se vztyčil do sedu. Nikdo jsme netušili, kdo poslední lidská elfka naší skupiny je. Xer si představoval sexy kočku s dlouhými blonďatými vlasy. Jen Aelin potomek, pravila pradávná legenda, najde poslední. A to byl Zek.
"Kdo je to?" zeptal se tvrdě a pustil mou ruku.
"Nevidím je rozmazaná!" vykřikla jsem. Pohladil mě.
"To nevadí, bratra vidíš dobře?" zeptal se mírněji.
"Ano, on je vidět zřetelně," vzdychla jsem.


Etellea

Vešli jsme do prostorného paláce. Zek nás neomilně vedl chodbami a stráže po nás po každé jen mrkli. Teda spíš na Zeka. Na Dominika?
"Vedle mlhy minulosti do černých dveří" zavrčel starý strážný. Šli jsme podle jeho rad. Upoutala mě mlha minulosti, ale Zek mě tahal neúprosně dál. Zastavili jsme se před černými dveřmi. Zek je otevřel. Pozorovala jsem, že královna zde nebyla tolik nadřazená.
Královna saděla na měkkých podůškách a břečela. Neobtěžovala se zvednout oči a jen zařvala ječivým hlasem, abychom vypadli. Zek si k ní klekl a snažil se jí něco říct, ale ona pološílená mu vytrhla několik vlasů. Věděl, že ji nepomůže. Řekl to strážným a vzal mě do náruče. Běžel se mnou kamsi za město. Tam mě hodil na zem a utíkal pryč. Vyškrábala jsem se na vratké nohy, ale on již byl daleko. Náhle se jako střela vrátil.
"Proč jsme utíkali?" zašeptala jsem.
"Brzo budeme utíkat zase. Královna zešílela, to když se stane musí se zabít a tělo vypustí kouzlo královnino, které sedne na jiného člověka. Musím Tě držet co nejdál od královny, je velká pravděpodobnost, že bys byla královnou Ty a to já nesmím dovolit," zavrčel, ale já z toho nic nechápala. Zatvářil se odmítavě, když jsem žádala vysvětlení. Nechala jsem to být. Kolem nás zurčela křišťálová řeka a já se snažila zapomenout. Probudit se v naprosté nevědomosti, začít s čistým štítem. O kaštanové vlasy se mi otřel drobný ptáček. Ucítila jsem záchvěv. Nenapadlo mě, proč to řešit a přestala si všímat okolí, unesena písní neposedné vody.
"Omlouvám se..... Promiň," zaskuhral Zek a to bylo to poslední, co jsem zasechla než se to stalo. Zek se svalil na blátivou cestu a já se propadla do bezedné temnoty...

Běžný den

25. září 2013 v 19:36 | Ellnesa |  Projekt "55 básní"

4. Na tvůj běžný den


Utíkám,
škola schovaná za meruňkovou zdí,
utočí na mě,
jako stvoření hadí.
Tisíce ostrých zoubků jedovatých hadů,
zarývá se do mé měkké kůže,
prohlubuje mou zatrpklost.
Když i on tváří se znuděně,
chytnu se jeho noty,
srdce vynechá,
když se usměje.... na mě.
Zvonění drásá mě zevnitř,
duchem nepřítomnou.
Oběd bez chuti zdá se mi,
když vyhledá mě pohledem v davu,
je mi příjemně.
Nesmělé úvahy luštím dál,
nohy pomalu vlečou se po chodníku,
cítím jeho vůni,
nedostává se mi vzduchu.
doma odhodit aktovku,
do úst čokoládu vložit,
a přežít...

Zmatená

23. září 2013 v 18:57 | Ellnesa |  Projekt "55 básní"

Nepíši o nikom určitém. Jen taková báseň, spíše shluk divných veršů.

3. Pro kamaráda/kamarádku


Oheň

18. září 2013 v 17:32 | Ellnesa |  Projekt "55 básní"

2. Oheň

Tam kde stál,
oheň zla nás hřál,
smaragdové oči mě do prokletého lesa lákají,
zlí skřeti ohnivou bránu otvírají.

Plameny snažili se mě upálit,
vodou nesnažila jsem se je polít,
věděla jsem,
že to k ničemu není,
žádné nepřijde vysvobození.

Smaragdové oči znovu mě vítají,
jako tolikrát,
smíš se o strom proradně opírat.

Kdy pochopím,
že přes oheň již pravou lásku neuvidím,
jen tuto náhražku,
co má mě dohnat k práškům.

Chtějí mě zničit,
nemají zábrany,
až má mysl se podvolí,
nezbude mi žádné ochrany.

Dál oheň mě spaloval,
chci aby s tím již skoncoval,
Ty se zle uculuješ,
mizíš,
v dlaních smaragdové oči objímáš,
mě,
v plamenech zničené si nevšímáš.

Černý sokol

18. září 2013 v 17:20 | Ellnesa |  Elfí Lazurit

Černý sokol

Eterlea

Temná elfka na Zeka skočil neuvěřitelně ladné. Černé oči, se vpíjeli do těch Zekových. Dominik zařval a z jeho úst se vyhrnula bezbarvá síla, která začala Temnou svazovat. ta se ale jen zachechtala, temně a ďábelsky, a síla se rozpadla. Její pouta se snesly k zemi jako oblak něžných pírek a Zek vykulil oči.
"Jsi silnější než si Tě pamatuji," zaskuhral, když se na něj vrhla její ohnivá síla.
"Já vím" samolibě se usmála a vydala se směram ke mně. Zatímco se Zek smažil v ohnivé lázni temného ohně nejvyšího kalibru, Temná se pomalu přibližovala. Neuměla jsem bojovat ani jsem nic neovládal. Ach bože, tak mladá a tak mrtvá. Hystericky jsem se zahihňala.
"Tak ty se budeš smát jo?" vyštěkla a jedním skokem byla u mě.
"Tak a teď s tebou skoncuji maličká," řekla a já jsem se nahrbila, podle příkladu Temné. Ta na mně náhle skočila. Neměla jsem strach, jen ukončí trápení šedivé nicotné osoby. Pak ze mě vyšel hrdelní zvuk, který se spustil mými asi elfskými instinkty. Přikril mě stín. Opatrně jsem vzhlédla. Nade mnou se tyčil obrovský černý sokol a mezi peřím měl několik dýk. Proč? Asi k ochraně mé maličkosti, která prostě nebyla vyzbrojená. Připadalo mi to směšné. Jednu jsem mu vytáhla z peří a nejistě jsem ji sevřela v dlani. Temná se bůhvíproč dala na ústup. Ovládána instinkty jsem se blížila pomalu k Temné, sokol přede mnou. Náhle se ohnal po temné křídly a já zjistila, že jeho peří je z kovu. Jak jsem si toho mohla před tím nevšimnout? Otočila se a zakrvácená se vydala na útěk. Nechala jsem ji jít a přistoupila jsem k Zekovi zhroucenému na zemi. Byl neschopen slova. Opět: PROČ? Já se tak nerada opakuji.
"Co je...?" zašeptala jsem když se po mně divně podíval.
"Jsi Vyvolená" zašeptal neslyšně a mátožně vstal. Odtrhl si kus látky z košile a převázal si krvácející rameno. Nebyl na to pěkný pohled. Pevně jsem zavřela oči. Položil mi dlaň na rameno a mnou projelo mravenčení. Nadechla jsem se a otevřela oči. Zamrkala jsem a on promluvil
"Jdeme," Proplétali jsme se uličkami a on mě zavedl na jednu z nejširších. Sem a tam proudily davy lidí. Vmáčkli jsme se vedle dvě vysoké elfky, které nás tlačily k ohromné diamantové bráně.
"Oh," zašeptala jsem ohromeně.
"To je Thárin" usmál se na mě a já pochopila, že mě vede do královského zámku.

Slib

16. září 2013 v 17:47 | Ellnesa |  Elfí Lazurit

Slib

Eterlea

Musela jsem si sednout. Na štěstí se mi nepodlomily nomy než jsem došla ke kameni. Nevnímala jsem rosu, která mi zamokřila legíny. Dominik/Zek se posadil vedle mě a já se na něj rozlobeně podívala.
"Proč jsi mi to neřekl?" zařvala jsem. Přece mi nemohl zamlčovat, že jsem 'unesena' nadpřirozenou bytostí.
"Tak ti to říkám nyní" jako ztělesnění klidu. Štval mě. Debil jeden, pomyslela jsem si a zhluboka jsem se nadechla.
"Copak existuje tak ironickej kluk jako ty? Byla chyba se ptát, jeden ano, TY...." založila jsem si paže na prsou.
"No a? Já myslel, že ti to nevadí," udělal tentýž pohyb.
"V určitých chvílích" vzdychla jsem si, již méně naštvaná.
"Půjdem do Ikianiel, kde Tě učiním elfkou..." řekl nevzrušeně.
"Cože? Elfkou?" můj dech byl přerývavý a já se neovladatejně třásla. Ne zimou, ale vzrušením.
"Ano, Eterleo," zahodil nečitelnou masku a prudce vstal. "Pojď nebo to vábení nevydržím!" prohodil a já se na něj nechápavě podívala. Zatvářil se rozpačitě a pokrčil rameny. Zavrtěla jsem hlavou, když jsem pochopila. Vstala jsem a oba jsme nasadily rozdílné tempo. Copak nemohl brát ohledy na to, že jsem člověk? Že jsem JEŠTĚ člověk? Šla jsem, co nejrychleji, ale rozhodla jsem se, že běhat mě nedonutí.


Zek

Cítil jsem jak zrychleně dýchala, když se před námi objevilo Ilkianiel, město královnino. Já jsem jeho krásou byl i nyní stále okouzlen, jen jsem to na sobě nedal znát. Podíval jsem se na ni. Ani si neuvědomoval, jak je přitažlivá. Teda alespoň pro mě. Vešli jsme pod mramorový oblouk a před nás se postavily elfí stráže.
"Akomi, Theray all nitreak tel dom. As boid," promluvil jsem na ně a ucítil na sobě její další nechápavý pohled. Usmál jsem se. Stráže nás pustili do překrásného města, kde se zanedlouho měla stvořit nová elfka.
Když jsme zmizeli z doslechu, zašeptala. "Cos to říkal?"
"Nic, jen jsem pozdravil a řekl aby mě pustil i toho člověka," ušklíbl jsem se, zatím co ona ze zamračila. Nevím proč, ale pobavilo mě to. Usměv mi zmizel ze tváře, když jsem uviděl ve stínu vysokého dubu JI...
Vyšla ze stínu a zákeřně se usmívala. pozvedla ruku směrem ke mně a já doufal, že zapomněla.
"Ach, Zek, jak je to již dávno, co jsi mi dal ten překrásný slib? Výměnou za svůj život?" zasmála se a já jsem začal couvat. Ona byla Temný elf, který nikdy neměl existovat, stvořena nejmocnějším zlem. Kdysi když mě držela pod krkem, hrozila mi smrtí, slíbil jsem jí neopatrně život obyčejného člověka. V překladu: chtěla mi zabít Eterleu. to nesmím dovolit. Vyskočila a já jí skočil do cesty. Myslel jsem přitom na jediné, ona nesmí umřít...

Setkání s literární postavou

15. září 2013 v 17:21 | Ellnesa
Postava : Aranis (Michaela Burdová, Poselství jednorožců)
Znaky s mezerami : 1 789


Les lehce osvětlovalo jitřní slunce. Ráda jsem chodila ráno sama do lesa, pomáhalo mi to překonat časté deprese. Pod převisem jsem spatřila postavu. Ztuhla jsem. Vyšla na světlo. Byla krásná. Černé vlasy rámovaly mramorovou pleť. Měla překrásné křišťálové oči, v kterých jsem viděla nejen něhu, ale i bolest. Zastrčila si vlasy za špičaté uši. Počkat, špičaté? Ano, měla elfské uši. Lekla jsem se. Všimla si mého strachu a promluvila. Její sametový hlas byl uklidňující. "Etelleo, vrať se…" docvaklo mi, proč mě tak oslovila. Byl to překlad mého jména do elfštiny. "Princezna Aranis" představila se a já omdlela.

Probudila jsem se ve své posteli. Byl to sen. "Ne, nebyl" ozvalo se. U postele seděla Aranis. Vzpomněla jsem si na nějakou její schopnost na A. Dokázala cítit pocity. Závěr u mě byl jasný. Mám v pokoji elfku! Zhluboka jsem se nadechla. To nemohla být pravda. Vylétla jsem do sedu. Na sobě jsem měla bílé tričko a džíny. To samé, co jsem měla v lese. Tričko bylo jen krapet zmuchlané. Stoupla jsem si. I ona se zvedla.

"Co tady děláte, Aranis?"

"Hledám tě" opáčila Aranis. Tykala mi.

"Co se stalo?" řekla jsem se zamyšlením. Co mohu udělat já pro elfský lid, o kterém si každý myslí že je imaginární? Tedy kromě mě, samozřejmě. Docvaklo mi to, potřebují lidskou pomoc, od kohokoli. Neodpověděla. Znovu jsem jí položila otázku, co se stalo.

"Prolomila se brána do světa lidí" zašeptala. "A?" nechápala jsem.

"Je tady příšera. Kirlop…" řekla a zavřela oči.

"Cože?!" vytřeštila jsem oči.

Náhle se dole, kde spal můj otec s matkou, ozvala rána. Přihnali jsme se dolů. Zemřeli pod ránou Kirlopa. Proč? Zhroutila jsem se a Aranis polkla. "Jdeš se mnou?" nadhodila a já přikývla. Vešla jsem za ní do jasného světla a nechala lidský život za sebou. Nejednala jsem správně, ale musela jsem...

Prosba k vodě

15. září 2013 v 15:55 | Ellnesa |  Projekt "55 básní"

Tak, první báseň toho to projektu je na světě, snad nad ní nezavrhnete. Vaše Ellnesa
1. Voda


Projekt "55 básní"

15. září 2013 v 15:23 | Ellnesa |  Projekt "55 básní"
1. Voda
2. Oheň
3. Pro kamaráda, kamarádku
4. Na tvůj běžný den
5. Hořkost a sladkost
6. Filmová/divadelní scéna
7. Ticho
8. Ráj
9. Vteřina
10. Katastrofa
11. Sladký čas
12. Všechno má svůj konec
13. Hádky, slzy, trápení
14. Slzy
15. Oběť, obětovat se
16. Soud
17. Na břehu řeky
18. Ztracení
19. Poprvé
20. Bumerang
21. Perly a rubíny/ Slzy a krev
22. Stranou světa
23. Pryč
24. Nech odejít
25. Happyend
26. Růžová a černá
27. Černobílá
28. Odtržená
29. Lež
30. Maska
31. V pasti
32.Sbohem/ Dopis na rozloučenou
33. Polibek pošlu ti
34. Úspěch, co zabil lásku
35. Láska, co se nevyvedla
36. Plameny
37. Vítr (ať ti odpoví)
38. Je čas/ Nastal čas
39. Dcera
40. Matka
41. Otec
42. Syn
43. Zrádce
44. Chystejte kameny (pro S.)
45. Svatební šaty
46. Čas rozhodnutí
47. Zvolila jsem
48. Babičce
49. Vesnice
50. Pohled (poslední, první, poslaný, proradný, záhadný,...)
51. Nevinnost
52. Ukolébavka
53. Boj za...
54. Rebel(ie)
55. Když se květy koupou v rose

Co tomuto projektu říkáte? Smím za něj poděkovat úžasné blogerce Tewie, která ho vymyslela. A dále Ami, která mě na něj nevědomky nepřímo navedla. Pro mě je to velká výzva a já v ní chci vyhrát.
Elfka trnkových keřů Ellnesa