Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Zrození

4. září 2013 v 10:52 | Ellnesa

Zrození

Oheň děsivě praskal a vrhal tajemné stíny. Na nočním nebi ani měsíc nezářil, jen po něm sem tam proletěly siluety vran a havranů, kteří se téměř ztráceli v houstnoucí tmě. Vrány i havrani děsivě krákali a vyluzovali skřípavé zvuky. Ale lidem sedícím kolem ohně, to očividně nevadilo. Ve skutečnosti to ani lidé nebyli. Z úst jim vykukovaly špičaté zakrvácené zuby, některým ještě po rtech stékaly kapky rudé krve. Byli to upíři, ohnivý upíři. Jejich živelným vládcem se stal oheň, který jim spolu s krví dodával energii i nadpřirozené schopnosti. Z davu vyčuhoval shrbený stařec s dlouhými bílými vlasy, které mu spadaly do moudrých zelených očí. Ty byly tak tmavé, až v nich zorničky zanikaly. V ruce držel mohutnou dřevěnou hůl s jaspisem vsazeným do špice. Byl to šaman hlavní smečky ohnivých upírů. Až jednou nastane válka, spojí se desítky smeček ohnivých upírů, pod vedením této smečky, smečky hlavní. Po jeho levém boku seděl statný upír s přirozenou autoritou, dvě století starý, vůdce hlavní smečky Kirlan. Měl krátké hnědé rozcuchané vlasy, několik pramenů mu spadalo do tvrdých hnědých očí. Pleť měl snědou. Po šamanově pravém boku seděla krásná a divoká Lirana, žena vůdce. Byla jedno a půl staletí stará. Černé havraní vlasy jí rámovaly mramorově bílý obličej, kterému vévodily tajemné šedivé oči. Na dlani měla symbol květiny. Dnes mělo přijít na svět její dítě. Upíři ale rodili úplně jiným způsobem. Matka měla kdekoliv po těle symbol květiny a právě z toho místa musela odevzdat ohni svou krev. Ta se smísila s ohněm a v nitru ohně se stvořilo dítě. Nyní Lirana vstala a z ohybu své zelené tuniky vytáhla stříbrný nůž. Prudce se s ním řízla do dlaně a nechala rudou krev skapat do ohně. Sotva se poslední kapka Liraniny krve dostala do ohně a ten ji pohltil, začal oheň praskat a plápolat mnohem mohutněji. I stín ohně zmohutněl. Chvíli se nic nedělo, až se z nitra ohně ozval pláč nemluvněte. Kirlan prudce vstal, vzal si od Lirany stříbrný nůž a sám se řízl do zápěstí. Rychle ruku přiblížil k ohni a vůdcovu krev pohltil oheň. Oheň náhle ozářilo šedo - modré světlo. Oheň vypadal daleko hrůzostrašněji než předtím, ale Lirana do něj odhodlaně vstoupila. Oheň jí olizoval nohavice úzkých kožených kalhot, ale neublížil jí. Lirana se shýbla a na okamžik v ohni zmizela. Když se však znovu objevila, k hrudi si tiskla nemluvně. Vynesla ho z ohně ven. Šaman poděkoval ohni v jazyce Živlů a vzápětí ho uhasil, oheň zmizel s tichým syčením. Všichni se shlukli kolem Lirany, ale když vůdce výhružně zařval, rozprchli se. Ten spolu s Liranou vešli do malého srubu a nemluvně položili na červenou kůži, do které byl předtím zahalen. "Je krásný" prohlásil Kirlan. "Krásná, je krásná" opravila ho Lirana. "Ona?!" zeptal se šokovaně a dodal. "Vždyť z ní sálá taková moc, síla a divokost i nespoutanost!" "Jelikož z ní jednou bude silná žena, vždyť nezáleží, jaké je to pohlaví" mírnila ho Lirana. "Záleží" zamračil se Kirlan, ale věděl, že to co řekl, je lež. V tu chvíli nemluvně otevřelo oči. Čišela z nich divokost a síla, zatím jen to. Oči mělo šedo - modré. Kirlan vzdychl a odešel si lehnout. Lirana s miminem osaměly. "Já vím, že jsi silná. Budu ti říkat Selia" šeptla jí do ucha a objala ji. Pak zašeptala něco v jazyce živlů. V hliněné podlaze se objevil ohýnek. Lirana vzala Seliu a vložila ji do ohně. "Postarej se mi oni" řekla, nechala Seliu v péči ohně a odešla. Selia zavřela oči a uspala v sobě svojí divokost na několik let.

V ten večer, v tu samou hodinu se z vesnice indických elfů ozval pronikavý pláč. Do jednoho z hliněných domů vběhla vysoká štíhlá elfka s plavými vlasy v bílé tunice. Klekla si k opuchlé čerstvé matce a jemně jí z náruče vzala dítě. "Nic se mu nestane, Sieno" oslovila matku, ženu vůdce indických elfů, Sienu. Ta kývla hlavou a zašeptala "Indrin". Náhle do obydlí vešel mohutný rozložitý elf. Tvrdým pohledem přejel všechny elfky včetně své ženy Sieny. "Drahá, tak se jmenovat nebude" při jeho slovech Siena otevřela pomněnkové oči. "Jeho jméno musí být tvrdé" pokračoval nevzrušeně "Taryn". To poslední zašeptal Sieně do ucha. "Ať je tedy po tvém, Esiliene" vydechla a usnula. Esilien se ušklíbl a hrubě Taryna vysoké elfce vytrhl z náruče. "Jdi Keilo" Keila se poklonila a rychle odešla. Esilian luskl prsty a všechny elfky z obydlí rychle vyšli. Esilian byl vůdce a mohl si dovolit jim zabouchnout dveře před nosem, ačkoliv to byla elfská urážka. Jemný mech, který tam nanosil, se zhoupl pod váhou Tarynova těla. Poté dítě poprvé otevřelo oči, mělo je mandlově hnědé stejně jako otec, Esilian. Oči plné fyzické i duchovní síly opět pomalu zavřel a nadání, které v sobě měl, to dávné tajemství v sobě na několik let pohřbil. Spoutal svojí nespoutanost a vtip tvrdostí a bezmeznou poslušností.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama