Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Prosinec 2013

Rok 2014

31. prosince 2013 v 19:07 | Ellnesa

Mám pro vás poslední básničku napsanou v roce 2013, v roce kdy jsem dostala naprosto úžasnou třídní učitelku, která celou naší třídu přivítala na 2. stupni. V roce, kdy jsem se přimotala mezi blogery. Tak ještě jednou...
Krásný rok 2014!!!

Třpytivé jiskry se v zlaté spršce snášejí k zemi,
a mě je tak dobře mezi těmi, kteří mají mě rádi,
jako osamělý král,
musí se cítit ten, kdo je sám!

V roji světýlek modrých,
v davu tváří milých,
do toho začne hrát píseň chytlavá,
poddávám se kouzlu Silvestra.

Mezi rudými ohňostroji,
když dvanáct odbije na orloji,
nevyznáš se co za rok je,
jestli 2014 už na kalendáři figuruje.

A až poslední zbloudilá jiskra,
vyhasne naprosto celá,
obloha šedomodrou zesvětlá,
tak bude to znamení že rok 2014 nastává!


Ellnesa

Inspirace

31. prosince 2013 v 13:49 | Ellnesa |  Snění Lazuritových víl

Ať květy oživnou,
ať zvířata mluviti začnou,
ať v zimě začnou růst růže,
tys byl vždy má největší inspirace...

Přestože v oblacích pásli se jednorožci,
i když v dolech pracovali trpaslíci
a na mýtinách víly tančili s lehkostí,
ty jsi mojí největší inspirací...

V červáncích,
v lesním tichu,
či v dětském breku,
ukrývá se na tisíc múz,
já však nehledám je už...
Neboť ty jsi tady stále,
ty, má tmavovlasá inspirace.

V kaštanových očích,
Nacházím plno veršů krásných,
plno chvil pokojných,
ty budeš navždy mojí největší inspirací...

Báseň o nejmenovaném klukovi, který dodal charakter a tvář tolika mým hlavním mužským postavám...
Ellnesa

Vize?

29. prosince 2013 v 16:26 | Ellnesa |  Safirin

Vize (Čtvrtá kapitola)

Grace


11. 9. 2014
Vešla jsem do svého pokoje. Stěny měl natřeny na béžovo a nábytek byl hnědý. Na stole ležely moje domácí úkoly na příští úterý. Já se na ně ale ani nepodívala, převlékla se do legín a volného růžového trička a lehla si do postele. Umínila jsem si, že neusnu, ale neskutečně rychle mi klesla víčka...
Vznášela jsem se jako duch nad prázdnou mýtinou. Náhle ze čtyř světových stran přišli čtyři postavy. Dvě dívky a dva kluci. Přála jsem si ocitnout se blíže. Chvíli se nic nedělo. Náhle jsem v sobě ucitila bodnutí. Tělo bylo náhle lehčí než pírko a já klesla. Jen o kousek, ale stačilo to. Na mýtinu přicházela černovláska, hnědovláska, jeden blonďatý a druhý hnědovlasý kluk. Jako první jsem se zaměřila na vysokou hnědovlásku. Vznešeně kráčela s překrásným zeleným kouskem kamene v ruce. Oděna byla do bílých letních šatů. Chvíli jsem se dívala do olivových očí, než jsem pochopila. Sofie! Hnědovlasého kluka jsem poznala okamžitě - byl to Rafael Tener! Blonďáka jsem poznat nedokázala. Měl rovné, krátké blonďaté vlasy a šedivé oči a já musela přiznat, že byl opravdu pohledný. S obavami jsem se podívala na drobnou černovlásku. Měla trnkové oči a odhodlaný pohled. V dlani svírala černý kámen a já ji poznala. Šokovaně jsem zalapala po dechu. Byla jsem to já!
"Já, dívka vlastnící černý Safirin, prosím Tebe, vílu Sakurés, vlož do Safirinu střípek života..." promluvila moje dvojnice. Černý kámen se jí začal v dlani vlnit.
"Já, kluk vlastnící bílý Safirin, prosím Tebe, vílu Sakurés, dovol mi spojit první dva kousky Safirinu..." polkl Rafaelův dvojník. Jeho Safirin se začal stříbřitě třpytit a Rafaelův dvojník do dlaní mojí dvojnici vložil bílý kus kamene. Kameny začaly jiskřit a mísit se. Nakonec z toho vyšelčernobílý kámen, který se lehce vlnil. Rafaelův dvojník ustoupil a lehce se o mojí dvojnici otřel a ta se na něj zářivě usmála.
"Já, dívka vlastnící zelený Safirin, prosím Tebe, vílu Sakurés, dovol mi připojit svůj Safirin..." pronesla Sofiina dvojnice a přiložila svůj zářivě zelený Safirin. Znovu to drobné jiskření a kámen chytil zelenobíločerný nádech. Kameny byly spojeny bez sebemenší prasklinky, spoje nebyly vůbec vidět. Vlnění ovšem neustalo. Nakonec k mé dvojnici přistoupil ten blonďák.
"Já, kluk vlastnící rudý Safirin, prosím Tebe, vílu Sakurés, dovol mi dokončit Safirin..." i jeho hlas byl přitažlivý, ale na mojí dvojnici to zřejmě nijak nepůsobilo. Ta jen natáhla dlaň a blonďák ji tam vložil žhnoucí rudý Safirin. Náhle místo malého jiskření vzduch proťal výbuch. Z ohně který se objevil vedle mé dvojnice se šířil hustý dým a všechny přikryl. Poté jsem spatřila hnědou čupřinu vlasů. Rafaelových vlasů! Blížil se k mé dvojnici. Z druhé strany se k ní blížil i ten blonďák. Náhle to odhodilo oba dvojníky kluků. Chvíli potom vše ustalo a oheň i dým zmizeli. Já zase hleděla na svojí černovlasou dvojnici, která si jednou paží objímala kolena a v druhé křečovitě držela dokončený Safirin. Zvedla se a se Sofiinou dvojnicí v závěsu brzy našli dvojníky kluků, odhozené v lesním podrostu. Sofiina dvojnice si klekla ke klukovi s blonďatými kudrlinami.
"Tomáši..." šeptala a jemně ho otočila obličejem k sobě. Blonďák otevřel oči. Sofiina i moje dvojnice náhle strnuly. Dívaly se do Rafaelových očí!

Poté jsem se probudila. Peřina byla propocená a já z ní rychle vyskočila. Hodiny ukazovaly, že za chvíli bude 20:00. Prudce jsem vylítla z pokoje a schody do obývacího pokoje jsem brala po třech. Dole jsem se Posadila na pohovku, ze které se mí rodiče dívali na Sněženky a Machři. Chvíli trvalo, než si mě všimli.
"Co se děje, Grace?" zeptala se mě moje mamka Kamila. Netušila jsem co jí říct. První, co mě napadlo bylo blafování. Zahlodaly ale ve mně pochybnosti. Třeba je to jen sen... Ale bylo to tak živé jako...jako...jako vize! To je ono. Ale to jim nemůžu ihned říct. Takže zbývá to blafování. Ok, risknu to., pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla.
"Něco mi tajíte!" řekla jsem důrazně a pozorovala jejich reakce. Mamka otevřela ústa, ale nedokázala nic říct. Otec sevbou nervózně škubal. Po chvíli mě mamka vzala za ruku a táhla mě k bílým dveřím. Ty byly, myslím, od mého narození vždy zamknuté. Nyní mamka ze svého výstřihu vylovila malý stříbrný klíč na jemném řetízku. Vložila ho do miniaturního zámku na dveřích a otočila s ním. Ozvalo se cvaknutí. Mamka klíček otočila ještě několikrát.
"Tam se snad uchovává nějaký poklad!?" zeptala jsem se žertem.
"Nejsi daleko od pravdy..." říká vážně můj otec. ohlédla jsem se za ním, jestli si nedělá legraci. Nedělal. Jeho oči byly ledově chladné a rty měl sevřené do úzké čárky. Nastalé ticho prořízlo zavrzaní dveří a já dychtivě nahlížela do zakázaného pokoje. Mamka dveře otevřela úplně. Já vstoupila dovnitř a stiskla vypínač. Místnost bez okem zalilo světlo ze žárovky. Byl to pokoj v barvě kávy, vybaven starožitným nábytkem a velmi moderním lustrem a skleněnými stolky. Celá ta míchanice byla pokryta tlustou vrstvou prachu. Několikrát jsem prudce kýchla. Mojí pozornost nyní zaměstnávala stará truhlička ozdobena drahými kameny a zlatem. Tlustý koberec tlumil moje kroky a já se již skláněla nad truhličkou. dlaní jsem z víka smetla prach a vzápětí mohutně kýchla. Poté jsem otěvřela víko. Šlo to těžko, ale přece. Vevnitř byl obyčejný kovově šedý pytlík, něco, co jsem tam naprosto nečekala. Ten poklad musel být jistě v tom pytlíku. Lehce jsem ho rozevřela a mě zaplavila černá záře. Obsah pytlíku jsem si vysypala do dlaně. Stačil jediný pohled a měla jsem jasno, co je to. Černý Safirin z mé vize! Pustila jsem černý Safirin z rozechvělých dlaní, kterému ovšem dopad nezpůsobil pražádné škody. samozřejmě díky tomu tlustému koberci. Otočila jsem se na podpatku a proběhla mezi rodiči. S jekotem jsem běžela do svého pokoje.
"Neměla se dozvědět, že je Sakurová, tak brzy," slyšela jsem šeptat matku. Vždy jsem měla dobrý sluch. Věděla jsem, že na mě rodiče něco volali, ale nechtěla je slyšet. Dupala jsem po schodech a v mysli mi znělo jediné slovo. Sakurová.

Překvapení

27. prosince 2013 v 20:12 | Ellnesa |  Hlášky z mého okolí
Jak jsem slibovala, mám tady pro vás překvapení k Hláškám týdne. Zajímalo by vás, jak vypadá naše vtipná třída? Tak jsem stáhla pár fotek ze stránek školy a dala je na blog. Doufám, že se vám druhý vánoční dárek bude líbit :D (Třetí očekávejte asi o víkendu.)
Ellnesa :D


Tááák, tady jsme na dni zvířat....


A tady... Obě fotky jsou z Antrophosu, na první naše obvyklá trojička + Karin, na druhé kluci, které otrávila průvodkyně...


A nakonec... Pár dní po začátku roku nás třídní vzala do Luk nad Jihlavou. Samozřejmě - na kole. Pája nejela, Klikounovi upadla šlapka z kola a Dominik píchl duši...

Vaše Ellnesa :D

Vánoční básnička

24. prosince 2013 v 22:15 | Ellnesa
Ták, mám tady pro vás první dárek k Vánocům! Je to básnička, o kterou si psala Ilonka, a já jí vyhověla. A co jiného vás ještě čeká?
25.12 - překvápko k Hlášky z mého okolí
26. 12, 27.12 - nic
28. (29, 30).12 - kapitolka k Safirinu
30. 12 - originální PF
2.1 - Fotky - Hlava v oblacích
4.1 - Doupě (projekt KMU)

A zde již zmíněná básnička...

Živelná

Jako voda,
Živá,
Bublám u tvých uší,
Navždy nespoutaná.

Jako oheň,
Zářivý,
Hoří před tebou
A ty mne nevidíš!

Jako vítr,
Divoký,
Létám za tebou,
Ale ty chceš jinou...

Jako matička Zemĕ,
Tichá,
Nabízím ti náruč ochrannou,
Ty prý ale radši budeš sám než-li se mnou!

Bolí to,
Když vím, jak mĕ nenávidíš.
Snad přebolí to,
Když vím, že mĕ nikdy nepolíbíš!

Ellnesa

Hlášky z mého okolí #7

22. prosince 2013 v 17:00 | Ellnesa |  Hlášky z mého okolí
O Vánocích se tady jen tak mihnu, takže moc článků nečekejte. Ale stejně...
Jakou kapitolu/básničku/povídku chcete pod stromeček?

Pondělí:

Na PD....
Já: "Vždyť jsme přeci inteligen..."
Terka *vezme do ruky autíčko a jezdí s ním po lavici* : "Brrrm, Brrm, brrm...!"

V Aj...
Lucce zazvoní v hodině mobil a Zimovka (naše uč na Aj) říká: "Vypnout a zahodit!!!"

Úterý:

Uč. "Adriane, jakého máš koníčka?"
Adrian: "Já si s nima nehraju..."

Středa:

Kačka na Páju: "Jdeme se NAŽRAT!"

Čtvrtek:

Koulíme s bratříčkem kokosové kuličky...
Já: "Jéžiš, já mám ten kokos i na obočí!"
Bratříček: "Já věděl, že jsi ujídala!"

Pátek:

Jediné slovo - KRUTOPŘÍSNĚ KRUTÁ KRŮTA (no dobře, tak teda tři slova)

Čtu...

19. prosince 2013 v 14:40 | Ellnesa
Po vzoru Xanyi jsem se rozhodla napsat co všechno čtu do článku! Trošku mi to lítá na všechny strany, tak se omlouvám. (Co to melu píšu, vždyť já se NEOMLOUVÁM!)




Tak, doufám, že jem na nic nezapomněla. Vaše Ellnesa

Hlášky z mého okolí #6

18. prosince 2013 v 12:03 | Ellnesa |  Hlášky z mého okolí
Tak konečně, s čtyřmi denním zpožděním jsou tady Hlášky!


Pondělí:

A my byli nevtipní....

Úterý:

Učitelka na Prokopku, která se už pět minut debilně směje: "Terezo, ty seš dneska nějaká MIMÓZNÍ!"


Středa:

S Dominikem jdeme do kuchyněk pro jeho toustovač, kde potkáme osmáky, kteří zde mají hodinu...
Jeden osmák: "Hej, my tady máme hodinu!!!"
My už jsme na odchodu, ale já se ještě otočím a říkám: "Vy tady máte hodinu, ale my tady máme toustovač!"

Čtvrtek:

Na zuš ke mně přijde učitelka a ptá se, jestli tam nechci dát něco zlatého, že by to bylo více vánoční...
Já: "Pan čelko, ale to má být zimní!"
Učitelka: "Tak tem dej vločky!"
Já: "Ale to má být zima bez sněhu!!!"

Pátek:

Radim uklízí svůj bordel pod naší lavicí a zpívá si: Po Radimovi nezůstane ani smííítko!

Zahlédnutí

15. prosince 2013 v 16:32 | Ellnesa |  Safirin

Zahlédnutí

Grace

11. 9. 2014
Autobus přijel s předstihem, což byla novinka. Já i Sofie jsme nastoupily a našly si místo k sezení. Přes uličku zněl Fifteen, který si nějaká holka pouštěla do sluchátek na plné pecky. Ach ano, fifteen, bylo mi patnáct. Sofii zatím také, ale brzy měla být starší. Se Sofií jsme si začaly povídat o klucích z Grafický. Sofii se líbili, říkala, že jeden je fakt kus. Ale který, jsem z ní vymámit nedokázala. Mě přišli obyčejní, nic moc. Náhle jsem zaslechla Helčin rozvážný hlas. Helča byla moje kamarádka ze zuš, základní umělecké školy.
"Ahoj, Grace!" usmála se a sedla si proti nám. Zjistila jsem, že Helča se Sofií se znají. Obě spolu chodily dva roky k té staré učitelce Kuklové. Tenhle rok jsem s Helčou chodila k Moravcové, která do kroužku občas brala svojí maličkatou holčičku Emu. Myslím, že to byla ta nejlepší učitelka na škole a protože si to myslela i Helča, začaly jsem Sofii přemlouvat, ať se vykašle na svojí nynější učitelku, Novákovou a přejde k Moravcové. Sofie ale tvrdošíjně trvala na tom, že by to bylo Novákové líto.
"Tak určitěěěě!" ušklíbla jsem se. Nakonec Helču navrhla, abychom se po škole sešly v parku a došli si na zmrzlinu. Já se Sofií jsme souhlasily. Když Helča vystupovala, Sofie za ní křikla: "Tak ve čtyři!"
Vstoupily jsme do naší třídy, do 1. C. Pár dívek nás vesele pozdravilo a my se brzy dozvěděly důvod jejich veselí. Náš nenáviděný učitel Angličtiny Krejčík je nepřítomen! Posadily jsme se na naší lavici, byla druhá v prostřední řadě, kde jsme musely sedět kvůli mé výšce. Byla jsem docela malá. Za námi seděli dva naprostí pitomci, kteří, jako ostatně zatím vždy, přišli až se zvoněním na první hodinu.
V 15:55 jsme odcházely od autobusové zastávky kolem Gymplu, na který chodila Helča. Sklonila jsem se, abych si zavázala tkaničku, když do mě vrazil nějaký kluk. Vzhlédla jsem a mírně se začervenala pod jeho pohledem. Poté se mi ale do tváří vrátila normální barva a já ho počastovala ledovým pohledem, což byla už od čtvrté třídy moje oblíbená činnost…
"Nemůžeš dávat pozor, sakra?!" kluk se uchechtl. V tu chvíli jsem ho poznala - Rafael Tener! Chodil se mnou na kytaru spolu s Tobiášem Menšíkem. Měla jsem pocit, že i on si na mě vzpomíná.
"Gra…" chtěl říct nejspíš mé jméno. V tu chvíli na mně Helča zavolala: "Ahoj Reis!" viděla jsem, jak si Rafael vzdychl a lhostejně mě obešel. Než se ke mně otočil zády i kluk, který šel Rafaelovi po boku, chvíli jsem ho zkoumala. On si toho všiml a zašklebil se. Když odešel za Rafaelem, měla jsem jasno - Menšík! Rychle jsem si zavázala tkaničku a dohonila Helču a Sofii. Vtáhly mě mezi sebe a Helča nám ukázala nejlepší stánek se zmrzlinou. Byla to opravdu výborná smetanová zmrzlina. Já si dala řecký jogurt, který Helča vychvalovala a Sofie si vybrala kokos. Helča si nakonec vybrala latté a vydali jsme se sednout si do parku. S Helčou jsme si povídali o všem možném. Náhle mi z úst vyklouzlo, jestli nezná Rafaela Tenera. Přikývla.
"Rafael Tener je ve škole sice nový, ale i přesto jsou již do něj holky blázni. Já ho moc neznám, ale všichni tvrdí, že je DOKONALEJ! A ještě k tomu hraje na kytaru! Jana, jedna holka, mu jednou řekla, že hraje nejlépe, on a Menšík, na kytaru. A on na to jen, že by měla slyšet hrát Laurena, to, že je prý bůh… Proč se vůbec ptáš?" zeptala se nakonec. "Jen tak…" pípla jsem, ale zachránila mě Sofie.
"Zná někdo toho Laurena?" zeptala se Sofie.
"Ne a Rafael to dobře tají. Hrozně ráda bych ho poznala…" odvětila Helča.
"Já taky. A co ty, Grace?" pokrčila jsem nezúčastněně rameny. Já už ho totiž nejspíš znala.
"Jé, holky, já už budu muset jít…" řekla jsem a rozloučila se. Rychlými kroky jsem se dostala na autobusovou zastávku. Autobus přijel ani ne za minutu a já se posadila na modré sedátko.
Doma jsem vletěla k bratrovi do pokoje, který zrovna dělal něco se svou hifi věž. Když mě uslyšel, natočil ke mně hlavu a usmál se.
"Znáš Rafaela Tenera?" zeptala jsem se.
"Taky Tě rád vidím, sestřičko. Hmmm, jo, Rafaela znám…" Oliverův úsměv se ještě rozšířil.
"Tak mu laskavě vyřiď, až ho zase uvidíš, že Grace není žádný Lauren!" prskla jsem a než jsem zabouchla dveře, slyšela jsem, jak si pochvaluje, že má ségru, která se zná s nejoblíbenějším klukem na Jihlavském gymnáziu…

Lotosový kvítek

14. prosince 2013 v 19:40 | Ellnesa |  Safirin
Tak, poté co jste si stěžovali, že kapča byla krátká, jsem spojila druhou a třetí kapču do jedné. Tak co, již vám to vyhovuje? Ellnesa

Lotosový kvítek

20. 8. 2014
Grace

"Jupí, já se dostala!" vykřikla jsem a šťouchla do Sofie, která právě otevírala svojí obálku. Nervózně těkala očima po papíře. Najednou vypískla a objala mě. Takže je to jasné - jdeme na Grafickou do Helenína. Vymanila jsem se ze Sofiina objetí.
"To se musí oslavit!" řekla jsem a na stůl před Sofii jsem položila dva lístky do kina.
"Na…na Hunger games 3, ty jsi prostě božííí!" vykřikla. Byl to film, na který jsme čekaly už děsně dlouho.
"Tak jdeme?" zeptala jsem se s úsměvem…
O tři a půl hodiny později…
Seděly jsme v našem Jihlavském obchodním domě a popíjeli Bubble tea, nápoj pro zvláštní příležitosti. Před hodinou nám skončilo kino a my se zatím podívali do pár obchodů. Sofie stále probírala film, ale já jí přestala poslouchat ve chvíli, kdy jsem spatřila kluka s blonďatými kudrlinami. Dominika. A do prčic! V břiše mi poletovali motýlci a nohy se mi podlomily. Ještě, že jsem seděla! Přestože se se mnou ten idiot před měsícem rozešel. Když procházel kolem nás, nestály jsme mu ani za pohled. Ale dívka, která se k němu lísala, nás (hlavně mě) poctila výsměšným pohledem. Poznala jsem ji. Byla to Anna, jedna děsná holka z naší bývalé třídy. Tu holku znala snad celá Jihlava. Nikdy jsem si nemyslela, že Dominik klesne až k Anně. Tak hluboko! Vždyť Dominikovi by většina holek padla k nohám… Sofie si konečně všimla, že jí neposlouchám a našla, kam směřuje můj znechucený pohled. Anna si sedla Dominikovi na klín a od ji jemně líbal po šíji. Ona se ale otočila a pořádně ho políbila na rty.
"Fůj…" odfrkla si Sofie. Pobídla jsem Sofii trhnutím hlavou k východu. Usmála se a já se s ním po boku otočila zády k Anně a svému ex.

10. 9. 2014

Rychlým krokem jsem vešla do ztichlé školy a rovnou se vydala do bratrovy třídy. Ta se nacházela až v posledním patře. Procházela jsem přízemím, když jsem u dveří do třídy děcek z prváku spatřila Oliverovu spolužačku, Gabrielu. Usmály jsme se na sebe a já se vydala k ní.
"Ahoj, Grace," pozdravila mě a já jí vzápětí také. Ze třídy jsem zaslechla mluvit svého bratra.
"To mu nedaruji, mělo by se na něj a jeho třídu něco vymyslet…" říkal právě Oliver, než mě uviděl. Vešla jsem do zaneřáděné třídy a posadila se na lavici k Oliverově holce, Viktorie.
"Ale Oli, ne všichni se do toho zapojili!" vložila se do toho Zuzka a koketně se na Olivera usmála. Zuzka chtěla Viki přebrat Olivera. Viktorie na Zuzanu upřela vraždící pohled. Oliver si jich ale vůbec nevšímal.
"Grace, co tady děláš?" zeptal se mě. Ušklíbla jsem se a řekla, že mě posílá máti.
"Já vím, že jsem tady o dost dýl, než normálně, ale já za to nemůžu!" bránil se. "Hmm a kdo tedy?" odsekla jsem a našpulila ústa.
"Ten zasranej Lengal…" řekl a já vytřeštila oči. "Já věděl, že je to on!" vykřikl Oliver, když viděl můj vytřeštěný pohled.
"Mám pocit, že je…" polkla jsem tiše. "A co se vůbec stalo?" otočila jsem se na Ríšu. Ten si odhodil kštici vlasů na stranu a začal vyprávět.
"Naše třída zde měla hodinu NJ. Pak se sem opět vrátila Lengalova třída. Na začátku další hodiny si nás ředitel zavolal do třídy 1. A, do Lengalovi třídy. Dominik tvrdil, že jsme ten nepořádek zde udělali my při Němčině. Všude se váleli odpadky, drobky, ale nejhorší byla vylomená okna povalující se po třídě.
'Jste po škole,' pravil a my se vrátily zpět do hodiny. A celou dobu to teď tady uklízíme, dáváme dohromady okna, ale ještě nám toho hodně zbývá. Ale popravdě, jak mu mohl ředitel věřit?!" zeptal se na konec. Rychle jsme společně uklidili třídu a začali rozebírat Dominika, a co provedeme jeho třídě, tedy kromě pár lidí, kteří se do té lži nezapojili. Pak mi ale v kabelce zadrnčel mobil.
"A do háje, máma! Padáme! Čau!" řekla jsem prudce a donutila Olivera odejít. Viktorie i všichni ostatní se rozhodli s námi odejít. Venku před školou šla většina na autobus a já s Oliverem jsme šli k řadovým domům, kde jsme bydleli. Od bratrovi zdravotky, čili zdravotní školy, jsme to měli kousek. Oliver mě náhle objal a zašeptal:
"Něco bych ti chtěl dát, Grace…" usmál se a z kapsy vyndal nepravidelný z béžového kamene vytesaný lotosový květ přivázaný na bílé nitce
"Vím, že má patřit tobě," řekl, ale poté se vrátil zpět normální Oliver a ušklíbl se. Vyplázla jsem na něj jazyk a lotosový květ si pověsila kolem krku.