Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Vize?

29. prosince 2013 v 16:26 | Ellnesa |  Safirin

Vize (Čtvrtá kapitola)

Grace


11. 9. 2014
Vešla jsem do svého pokoje. Stěny měl natřeny na béžovo a nábytek byl hnědý. Na stole ležely moje domácí úkoly na příští úterý. Já se na ně ale ani nepodívala, převlékla se do legín a volného růžového trička a lehla si do postele. Umínila jsem si, že neusnu, ale neskutečně rychle mi klesla víčka...
Vznášela jsem se jako duch nad prázdnou mýtinou. Náhle ze čtyř světových stran přišli čtyři postavy. Dvě dívky a dva kluci. Přála jsem si ocitnout se blíže. Chvíli se nic nedělo. Náhle jsem v sobě ucitila bodnutí. Tělo bylo náhle lehčí než pírko a já klesla. Jen o kousek, ale stačilo to. Na mýtinu přicházela černovláska, hnědovláska, jeden blonďatý a druhý hnědovlasý kluk. Jako první jsem se zaměřila na vysokou hnědovlásku. Vznešeně kráčela s překrásným zeleným kouskem kamene v ruce. Oděna byla do bílých letních šatů. Chvíli jsem se dívala do olivových očí, než jsem pochopila. Sofie! Hnědovlasého kluka jsem poznala okamžitě - byl to Rafael Tener! Blonďáka jsem poznat nedokázala. Měl rovné, krátké blonďaté vlasy a šedivé oči a já musela přiznat, že byl opravdu pohledný. S obavami jsem se podívala na drobnou černovlásku. Měla trnkové oči a odhodlaný pohled. V dlani svírala černý kámen a já ji poznala. Šokovaně jsem zalapala po dechu. Byla jsem to já!
"Já, dívka vlastnící černý Safirin, prosím Tebe, vílu Sakurés, vlož do Safirinu střípek života..." promluvila moje dvojnice. Černý kámen se jí začal v dlani vlnit.
"Já, kluk vlastnící bílý Safirin, prosím Tebe, vílu Sakurés, dovol mi spojit první dva kousky Safirinu..." polkl Rafaelův dvojník. Jeho Safirin se začal stříbřitě třpytit a Rafaelův dvojník do dlaní mojí dvojnici vložil bílý kus kamene. Kameny začaly jiskřit a mísit se. Nakonec z toho vyšelčernobílý kámen, který se lehce vlnil. Rafaelův dvojník ustoupil a lehce se o mojí dvojnici otřel a ta se na něj zářivě usmála.
"Já, dívka vlastnící zelený Safirin, prosím Tebe, vílu Sakurés, dovol mi připojit svůj Safirin..." pronesla Sofiina dvojnice a přiložila svůj zářivě zelený Safirin. Znovu to drobné jiskření a kámen chytil zelenobíločerný nádech. Kameny byly spojeny bez sebemenší prasklinky, spoje nebyly vůbec vidět. Vlnění ovšem neustalo. Nakonec k mé dvojnici přistoupil ten blonďák.
"Já, kluk vlastnící rudý Safirin, prosím Tebe, vílu Sakurés, dovol mi dokončit Safirin..." i jeho hlas byl přitažlivý, ale na mojí dvojnici to zřejmě nijak nepůsobilo. Ta jen natáhla dlaň a blonďák ji tam vložil žhnoucí rudý Safirin. Náhle místo malého jiskření vzduch proťal výbuch. Z ohně který se objevil vedle mé dvojnice se šířil hustý dým a všechny přikryl. Poté jsem spatřila hnědou čupřinu vlasů. Rafaelových vlasů! Blížil se k mé dvojnici. Z druhé strany se k ní blížil i ten blonďák. Náhle to odhodilo oba dvojníky kluků. Chvíli potom vše ustalo a oheň i dým zmizeli. Já zase hleděla na svojí černovlasou dvojnici, která si jednou paží objímala kolena a v druhé křečovitě držela dokončený Safirin. Zvedla se a se Sofiinou dvojnicí v závěsu brzy našli dvojníky kluků, odhozené v lesním podrostu. Sofiina dvojnice si klekla ke klukovi s blonďatými kudrlinami.
"Tomáši..." šeptala a jemně ho otočila obličejem k sobě. Blonďák otevřel oči. Sofiina i moje dvojnice náhle strnuly. Dívaly se do Rafaelových očí!

Poté jsem se probudila. Peřina byla propocená a já z ní rychle vyskočila. Hodiny ukazovaly, že za chvíli bude 20:00. Prudce jsem vylítla z pokoje a schody do obývacího pokoje jsem brala po třech. Dole jsem se Posadila na pohovku, ze které se mí rodiče dívali na Sněženky a Machři. Chvíli trvalo, než si mě všimli.
"Co se děje, Grace?" zeptala se mě moje mamka Kamila. Netušila jsem co jí říct. První, co mě napadlo bylo blafování. Zahlodaly ale ve mně pochybnosti. Třeba je to jen sen... Ale bylo to tak živé jako...jako...jako vize! To je ono. Ale to jim nemůžu ihned říct. Takže zbývá to blafování. Ok, risknu to., pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla.
"Něco mi tajíte!" řekla jsem důrazně a pozorovala jejich reakce. Mamka otevřela ústa, ale nedokázala nic říct. Otec sevbou nervózně škubal. Po chvíli mě mamka vzala za ruku a táhla mě k bílým dveřím. Ty byly, myslím, od mého narození vždy zamknuté. Nyní mamka ze svého výstřihu vylovila malý stříbrný klíč na jemném řetízku. Vložila ho do miniaturního zámku na dveřích a otočila s ním. Ozvalo se cvaknutí. Mamka klíček otočila ještě několikrát.
"Tam se snad uchovává nějaký poklad!?" zeptala jsem se žertem.
"Nejsi daleko od pravdy..." říká vážně můj otec. ohlédla jsem se za ním, jestli si nedělá legraci. Nedělal. Jeho oči byly ledově chladné a rty měl sevřené do úzké čárky. Nastalé ticho prořízlo zavrzaní dveří a já dychtivě nahlížela do zakázaného pokoje. Mamka dveře otevřela úplně. Já vstoupila dovnitř a stiskla vypínač. Místnost bez okem zalilo světlo ze žárovky. Byl to pokoj v barvě kávy, vybaven starožitným nábytkem a velmi moderním lustrem a skleněnými stolky. Celá ta míchanice byla pokryta tlustou vrstvou prachu. Několikrát jsem prudce kýchla. Mojí pozornost nyní zaměstnávala stará truhlička ozdobena drahými kameny a zlatem. Tlustý koberec tlumil moje kroky a já se již skláněla nad truhličkou. dlaní jsem z víka smetla prach a vzápětí mohutně kýchla. Poté jsem otěvřela víko. Šlo to těžko, ale přece. Vevnitř byl obyčejný kovově šedý pytlík, něco, co jsem tam naprosto nečekala. Ten poklad musel být jistě v tom pytlíku. Lehce jsem ho rozevřela a mě zaplavila černá záře. Obsah pytlíku jsem si vysypala do dlaně. Stačil jediný pohled a měla jsem jasno, co je to. Černý Safirin z mé vize! Pustila jsem černý Safirin z rozechvělých dlaní, kterému ovšem dopad nezpůsobil pražádné škody. samozřejmě díky tomu tlustému koberci. Otočila jsem se na podpatku a proběhla mezi rodiči. S jekotem jsem běžela do svého pokoje.
"Neměla se dozvědět, že je Sakurová, tak brzy," slyšela jsem šeptat matku. Vždy jsem měla dobrý sluch. Věděla jsem, že na mě rodiče něco volali, ale nechtěla je slyšet. Dupala jsem po schodech a v mysli mi znělo jediné slovo. Sakurová.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilía Ilía | Web | 29. prosince 2013 v 19:50 | Reagovat

Uuu. Děsivý. Teď se budu na své rodiče dívat skrz prsty a přemýšlet nad tím, za mi něco netají... a každý sen si vykládat jako vizi...
Super kapitola. Moc se mi líbí. A ten konec. Sakurová!
... jen nesnáším ty rodiče z příběhů, kteří říkají: "Neměla se to dozvědět tak brzy." Tfuj. To mi dokáže hnout žlučí! :D

2 Ami Ami | E-mail | Web | 30. prosince 2013 v 11:44 | Reagovat

Blbci, blbci, blbci! Si jako dělaj né?! :-D OK, já z Tebe nějak vytáhnu přesnější podrobnosti! Jen počkej!!! Bylo to...Děsivě megahustý!!! A konečně ses polepšila v těch kapitolách :D Už nejsou tak krátký :-D Ale co! Jako očekávej ode mě ve čtvrtek pěkně hustou přednášku :-D Páč u babi jsme celý dny strávila u TV a čučely na...Lovci duchů!!! UUUUUUU!!!! Děsně sem se rozčílila, děsně, na konci! Páč mi tam ten debil zabil mýho miláčka!!!! :-P  Já vim, to už trochu přeháním :-D Zatím ZDAR!!! :-D

3 Ellnesa Ellnesa | Web | 30. prosince 2013 v 13:11 | Reagovat

[1]:Díky a přeju hezké žlučohýbání :D :D!

[2]: Jo, jo, vážně to přeháníš, ha ha ha!

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 30. prosince 2013 v 21:42 | Reagovat

Super kapitola... Podle mě na takové zjištění by nebyla nikdy připravená a lepší dřív než později..:D Máš tam pár chyb(vysyúpala), ale jinak je to dokonalá kapitola a těším se na další.. :-)

5 Kačíí Kačíí | Web | 31. prosince 2013 v 9:36 | Reagovat

Úchvatná kapitola, moc povedená :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama