Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Leden 2014

S kytarou

31. ledna 2014 v 15:20 | Ellnesa |  Safirin
Ahojky! Jsem tu s pátou kapitolou k Safirinu, není moc dlouhá a ni moc povedená, ale snad se vám bude líbit. Potřebovala jsem takový odrazový můstek k jedné móóóóc zajímavé věci! Vaše Ell

S kytarou (5)


Grace

12.9.2014
Vešla jsem do honosné budovy na náměstí. Šla jsem rovnou do hudební části budovy, do třídy, kam jsem chodila hrát na kytaru. V černém koženém pouzdře jsem měla schovanou tmavou kytaru. Ve třídě jsem byla mezi prvními. Posadila jsem se na kraj, k oknu. Nechala jsem tašku sklouznout na zem a rozepnula zip pouzdra. I to sklouzlo k zemi. Akordy jsem znala zpaměti. Láskyplně jsem přejížděla prsty po strunách. "Tady se zase někdo cucmá s kytarou!" zachechtal se Daniel, nesnesitelný kluk z druháku obchodní školy. Vrhla jsem po něm vražedný pohled a dál se mu nevěnovala. Lehce jsem začala jednoduchou písní, na kterou jsem si vzpoměla. Pánubohu do oken od Tomáše Kluse. Byla jednoduchá a nebyla to dechovka, jak mamka se zálibou označovala moje trampské hity, které mi ovšem byli hrozně blízké. Nyní jsem je nezvolila zvláště proto, že jsem nechtěla být terčem dalšího posměchu. Ach, tak to vypadá, že mi přece jen jde i o to, aby se mi lidé nesmáli. A to jsem si říkala, jaká jsem osobnost. Vynechala slova, jen brnkala melodii. Náhle mě zahalil stín. Zvedla jsem hlavu a spletla akordy, když jsem viděla, kdo si vedle mě sedl. Rafael s Tobiasem. Rafaelův pohled se střetne s mým. "Čau Laurene!" usměje se a já ho také nesměle pozdravím. Netuším, proč mi říká Laurene, asi kvůli mému přijmení Laurenová. Nyní mě ale trápila závažnější otázka. Proč se v jeho přítomnosti cítím jako jarní vánek nespoutaný, hvízdajíc mezi sakurami, když přítomnost jiných mě nechává přivázanou železem k stoletému stromu? Samozřejmě mimo Sofie! Rafael se posadil a obnažil mandlovou kytaru. Lehce zabrnkal mě neznámou melodii a já zatoužila znát ho i jinak, než jen z kroužku kytary. Náhle se ozval ostrý hlas učitelky. "Vím, jak vy kluci nenávidíte holky, ale dnes s nimi vytvoříte dvojice. Vaším úkolem je se úplně sladit. Hudbou, samozřejmě," její hlas je vřeštivý a já ještě notnou chvíli v hlavě slyším paviána. (Neptejte se proč!) Když jsem se otočila na Rafaela s povzdechem jsem zjistila, že Rafael si odsedl k vysoké blondýně s lehce odhaleným dekoltem. Smůla... Mezitím si ke mně sedl Adam, což je také dobrý úlovek. Je docela sexy a kytara jako by byla jeho součástí. Učitelka nám ukáže do malých zvukotěsných komor, kam se rozeběhnou všechny ostatní dvojice. Adam a já jsme dneska asi vyfasovali velkou místnost. Učitelka si vleze do první z komor za Rafaelem a tou blondýnkou, chce vědět, jak si povedou. Adam se na mě usmál a prohodil, ať vyberu písničku. Začala jsem tedy brnkat Výpravu velrybářkou. Adam se ke mně mlčky přidal. Zahráli jsme to beze slov. Při druhé hře nám kytary splývali v jednu a píseň doprovázel textem Adamův sametový hlas. Jediná smůla byla, že Adam odcházel dřív. Když se tedy půl hodiny před koncem omluvil, že musí jít dřív, přikývla jsem. Učitelka si nás již přišla poslechnout, takže nebylo, co řešit. Když se za ním zabouchly veře, začala jsem si brnkat sama pro sebe. Bylo to úžasné odreagování. Byla jsem v polovině písně, když nás všechny začala učitelka vyhánět. Ruka mi klesla ze strun a já začala schovávat kytaru do obalu. Netrvalo dlouho a již jsem vycházela na náměstí. Zastávka Céčka byla odsud jen pár metrů, ale já stejně nezvolnila. Chtěla jsem být doma, co nejdříve. Kovová lavička byla studená a já proto zůstala na zastávce stát. Podívala jsem se na protější stranu přes silnici, tam na druhé zastávce stál on. Rafael. Vycítil můj pohled a já sklopila oči. Moje tváře polil ruměnec a já přemýšlela proč. Po očku jsem ho pozoroval, on totiž stejně pozoroval mě. Za okamžik jsem nastoupila do přeplněného autobusu a špinavým okýnkem postřehla, že se na autobus zamyšleně dívá. Znamená to něco? Ne, snad ne...

Doma jsem se svalila na postel a vleže vydolovala ze svého nočního stolku tajnou zásobu hořké čokolády. Její příjemně hořkosladká chuť měla uklidňující účinky. Pod postejí se válela MP3 se sluchátky, které jsem si vložila do uší. Zvolila jsem si píseň české zpěvačky Tančíme Spolu a zavřela oči. Z polospánku mě vytrhlo bušení na dveře do pokoje. Zamumlala jsem něco jako "Dále." Dovnitř vpadl můj bratr Oliver. "Jestli ses mě přišel zeptat, jestli Tě nechci zabít, tak mi podej palici, jinak pěkně prosím zmiz!" řekla jsem mu značně otráveně. "To bych se nechodil ptát, to je známá věc!" pousmál se Oliver a pokračoval. "Ale děje se něco horšího," dodal a tvářil se zcela vážně. Mám mu věřit? Odpověď byla jednoznačná. S nadáváním jsem uklidila hořkou čokoládu, vypnula MP3 a posadila se. S ještě horším nadáváním jsem s Oliverem sešla dolů. Vedl mě do kuchyně. Co se asi mohlo stát tam? Oliver se začal sám pro sebe usmívat a mně to začalo připadat podezřelý. Prošli jsme kuchyní a já pochopila, že mě Oliver vede do zkušebny. Začínalo to dávat smysl. "Doufám, že má Jakub alespoň obstojnou kytaru!" zeptala jsem se tak mimochodem. "A do hajzlu, jak jsi na to přišla? A - jo má," zeptal se a já se zasmála. "To bylo celkem jasný..." zahihňám se a o tři minuty později jsem již zkusmo brnkala na černou Jakubovu kytaru. Ten se se mnou dohadoval, jak dávat dobře prsty. A cože byla ta hróóóózná věc? Inu, Tomáš (druhý kytaeista v Oliverově amatérské kapele) a Jakub (první kytarista) se dohadovali, jak se správně drží kytara. A Oliver nevymyslel nic lepšího, než abych jim to vysvětlila. Proč si sakra myslel, že jim to vysvětlím jen proto, že já chodím do zuš a oni jsou samouci? Se zbláznil ne....?

Léčebna - Probuzení

29. ledna 2014 v 19:14 | Ellnesa |  Léčebna
Ahojky! Všimli jste si, že jsem se vyprdla na Safirin? Protože až dopíšu Léčebnu, chtěla bych se věnovat Mikouškovi, který by se měl objevit i na blogu. Taková otázka na zpříjemnění: Jak se nejdřív jmenovala tato kapitola, když jsem si hrála s nadpisem?
.
.
.
.
He, he, nejdříve to bylo: Já Tě... zabiju! Poté Já Tě... miluju, proto Tě zabiju rychle, následně Ééé a nakonec Žádný východ a Probuzení což nakonec zůstalo. Takže nebudu vás již dále napínat, tady je Léčebna!

Probuzení (11)


Isabell

Někdo mi otevíral ústa a do mého vyprahlého krku putovala hořkosladká omamná tekutina. Hltavě jsem polykala. Doufala jsem, že mi moji zachránci svlaží hrdlo větší dávkou této úžasné tekutiny. Ale to jsem se zmýlila. Protože poté mi do krku proudila již jen jakási tekutina bez chuti. Toužila jsem jí vyplivnout. Ale jaksi to nešlo. Z boje proti tekutině bez chuti mě vyrušil ženský hlas. Byl vyděšený a já se okamžitě začala zabývat jím. "Isabell, Isabell!" ten hlas stále opakoval něčí jméno. Čí? Otevřela jsem oči. Kde to jsem? Kolem mě strnuly všechny osoby. Upíraly na mě úlevné pohledy. A já je nechápala. "Ahoj," prolomila ticho plavovláska a já na ní upřela tázavý pohled. Nakonec jsem to slovo zopakovala. "Kde to jsem?" zeptala jsem se jich tiše. Odpověděla mi žena s hnědými vlasy. "Na ošetřovně v Léčebně, měla jsi otřes mozku..." řekla tiše hnědovláska. "Co dělám v Léčebně?" zeptala jsem se jí naštvaně. "Jsi tady přece na léčení z alkoholismu," řekla brunetka a její tváří prolétlo zděšení. Proč, proč na mě tady všichni koukají, jako kdybych všechno zapomněla. Tak moment... Jo já vlastně všechno zapomněla, to bude ten důvod! Pokusila jsem se posadit. Vyčerpanějsem se opřela o rám postele a vyzívavě jsem se podívala na dvě zamlklé ženy, jednoho starého dědka a dva muže, kteří na mě upíraly vykulené oči. "Proč na mě tak civíte?" prohodila jsem naštvaně. Bylo přímo do oka bijící, že se tady něco děje. Ale co...? "Ty, ty..." koktal sexy černovlásý muž. "No, co já?" odsekla jsem . Do zorného pole mi náhle vstoupila zrzavá, asi čtyřicetilá žena. "Ona ztratila pamět!" vykřikla plavovláska k zrzce. Ta se chladně usmála a poznamenala "Já vám říkala, že pokud se pokusíte o její záchranu, může ztratit paměť. A vy jste mi nevěřily..." Nevěřícně jsem se na ní podívala. Pravda mě bolela. Ačkoli jsem to věděla, fakt, že je to potvrzené, nebyl zrovna příjemný. Cítila jsem se jako kdybych četla knihu a někdo z ní vytrhl prvních sto stran. Začínala jsem z prostředka. Bylo to dívné. Okolí o mně vědělo víc než já. něměla jsem žadné vzpomínky, žádnou minulost... V tu chvíli se mi něco pohnulo v žaludku. "Mhh, asi mám hlad," řekla jsem a chtěla se zeptat plavovlásky, kde seženu něco k jídlu. Ale skočil mi do toho drobnější z kluků. "Ne Isabell, ty nemáš hlad. Ty jseš těhotná," řekl zlomeným hlasem. "Cože?!" zařvala jsem. To jsem si nepamatovala ani to, že jsem těhotná? Znaa jsem slova pojmy, ale neznala jsem svůj život. To je hrozně nespravedlivé. "Je to jen dočasné, že ano?" škytla hnědovláska. Neměla bych náhodou brečet a škytat já? "Je mi líto..." napověděla zrzka, očividně ošetřovatelka, a otočila se na podpatku. Odfrkla jsem si. Té to bylo tak určitě líto. V duchu jsem se pousmála. "Musíš se vyspat," promluvila plavovláska a pokusila se o úsměv. Místo toho mi připomínal hořký úšklebek. "A donesu Ti něco k jídlu...ů dodala plavovláska a s ostatními mě nechala v místosti samotnou...

Před očima mi létaly útržkovité okamžiky. Krásnou dívku s dlouhými zrzavými vlasy. Dětský hlásek volající Nikol, počkéj. Láhev s hnědozlatou tekutinou a nápisem RUM. Vypouklé břicho. Obrovská bílá budova.
Vzpomínky se začali zrychlovat.
Křik, krev, vařící krev, plavovláska, křičící Šílenko!, zakrvácená hnědovláska, představování - Ahoj, já jsem Ami, Ahoj já jsem Kate, Ahoj, já jsem Isabell, Večírek plný alkoholu, Usměvavá tvář Mikea, smrt hnědovlásky, její návrat, kulka, mlha.
V hlavě jsem již neměla tak prázdno, ale moudrá jsem z toho houfu vzpomínek nebyla. Ale jedno jsem věděla jistě - jmenuji se Isabell...

Hvězdy nám nepřály

28. ledna 2014 v 18:10 | Ellnesa |  Recenze
Knížka, která mě chytla za srdce... Myslím, že již víte KTERÁ...

Název: Hvězdy nám nepřály

Autor: John Green

Série: -

Počet stran: 240

Nakladatelství: Knižní klub

Rok vydání: 2013

www.knihovnice.cz

Anotace:
Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. "Nejvtipnější smutný příběh" je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vyprávěčskému talentu vyznívá velmi působivě.

...Některá nekonečna jsou větší než jiná...

Pocity, dojmy:
Postavy, které v knize vystupují, mám moc ráda, i když bych i na nich dokázala najít chyby. Hazel, je úžasná osoba, obohacena o odvážnost a touhu žít dál. Přestože si připadá jako ta divná, myslím si, že jí ta Rakovina nijak vážně nezměnila. (Papouškuju Augusta, ale co..) Další Postavou je tedy August, neboli Gus, se kterým se Hazel poznala na podpůrný skupině. Má amputovanou jednu nohu, ale je BPR a přesto umí žít. I ten byl obdařen nadějí a odvahou. Izák, kluk, který přišel o oko, se mi zdál jako pohodový kluk, ačkoli v knize mu nebylo věnováno moc prostoru. Více neprozrádím, SPOILEROVALA bych. Takže, poté jsou tu Gusovi a Hazelini rodiče, ohromně starostlivý a obětaví rodiče. Matka Hazel, hrozně jí obdivuji, zdá se mi dost nesobecká. I když, možná je to i trochu na škodu. Knížka mě hrozně chytila za srdce. Při těch smutných momentech jsem na knihu frustrovaně koukala a chtěla napsat autorovi, PROČ?! A ten konec - OMG!

...A já se zamilovala, jako když člověk usíná. Pomalu a pak najednou docela...

Dějová linka:
Děj měl doopravdy spád, při čtení jsem se smála, prestože mi po tváři stékaly slzy. Autor má zvláštní smysl pro humor. K tomu všemu se přidala i knížka CN, což byl prostě vrchol. Ale úžasný vrchol ! :-) Knížka si určitě odznáček bestselleru zasloužil. Přestože je to love story, je to svěží a dokáže to chytnout za srdce. Celé je to propletené i s "moudrem pana Greena."

...Protože bez bolesti by člověk nezažil radost...

Provedení:
Příběh je vyprávěn z pohledu Hazel, což se mi v podstatě líbilo. Kapitoly jsou přijemně dlouhý, přesně jak mi to vyhovuje. John Green si na tom dal opravdu záležet, knížka o tom vypovídá. Naprosto mě dostali úžasné citáty, které jste si již mohli přečíst. Co se týče obálky, nejdříve mi přišla nezajímavá. Ale když jsem byla tam v půlce knihy, začala se mi obálka líbit. Zvláště ty citáty...

...Bolest se dožaduje procítění...

Hodnocení: 10/10 Proč?
Inu, já prostě musím. Tato knížka se mi vryla do srdce a souhlasím s Camillou - je to srdcovka. Je to knížka, která je prostě vyjímečná, nejen svým tématem, ale i krásně popsanými situacemi, což mě mile překvapilo. O rakovině jsem nikdy nic nečetla, a myslím si, že už ani nepřečtu, protože bych to srovnávala s Hvězdy nám nepřály, a to by si nezasloužily. Prostě, kdybych mohla, tak dám vyšší hodnocení než deset, ale já nemůžu.

Loučí se s vámi Ellnesa...

Project about blog stories - 1

27. ledna 2014 v 17:53 | Ellnesa |  Project about blog stories
Ahojky lidi! Máte takové nezabijácké odpoledne? Já ne, protože momentálně přizabíjím svojí druhou půlku Annu Laovou, která vážně protestuje, proti tomu, aby článek zase napsala Ellnesa (Já!). Takže netuším, kdy se to tady objeví. Anna totiž umí být vážně nesnesitelná. A tématem článku je Milennin projekt. Takže den první! Vaše Ellnesa


1, Oblíbená povídka


Hned první otázka byla boj. Kterou povídku mám ráda a stála by za zmínku? Je tady hned pět kandidátů: BPS/ BK od Xanyi, KMKM též od Xanyi, Hmni...d od Milenne, Město od Berry a Identita od Ami. Tak co? Co si myslíte, že zvítězí?


Nakonec to tedy dopadlo tak, že nechci použít jednu povídku dvakrát. Takže proto... Kiss me, kill me!
Je to úžasná povídka skvělé blogerky Xanyi a já si jí zamilovala. Vždycky se u toho hrozně řehtám a učitel Infp je ze mě na nervy a moje sousedka Ami taktéž! Takže je to FanFiction na Avengers(lehounce i Thor) a znovu po BPS/BK nejvtipnější povídka, co jsem četla. Smůla je, že má zatím jen 2 kapitoly + prolog. Ale i tak jí mám ráda!

A, Kiss me, kill me je moje oblíbená povídka
B, Xany, koukej napsat další kapitolu
C, Tato povídka je k přečtení zde

PS: Annu jsem přežila, nechala mě dopsat ten článek!

Project about blog stories

26. ledna 2014 v 16:59 | Ellnesa |  Project about blog stories
Takže moje drahá spoluadminka si dává šlofíka, protože ji prý unavuje povídat si s cvokem. Ano křičela to v mé hlavě, neb je to polovička mé inteligentní dušinky. Takže proč jsem vlastně cvok?
Zúčastnila jsem projektu Milenne (který mě zabije!) No nic, tak se pokochejte. Vaše Ell



1. Jaká je tvá oblíbená blogová povídka?
2. Jaká je tvá neoblíbená blogová povídka? (Klidně i taková, co se ti jen nelíbí)
3. Jaká je dle tebe ta nejšťastnější blogová povídka?
4. Jaká je dle tebe ta nejsmutnější blogová povídka?
5. Jaká je dle tebe ta nejstrašidelnější blogová povídka?
6. Jaká je dle tebe ta nejkrvavější blogová povídka?
7. Jaká je dle tebe ta nejlepší "happyendová" povídka?
8. Jaká je dle tebe ta zatím nejpovedenější blogová povídka?
9. Jaká blogová povídka se dle tebe zatím skvěle vyvíjí?
10. Jaká blogová povídka dle tebe nesmí nikdy skončit?
11. Jaká blogová povídka má dle tebe, co nejdříve skončit?
12. U jaké blogové povídky si přeješ mít více dílů?
13. Do jaké blogové povídky jsi úplně blázen?
14. Jaká blogová pro tebe hodně znamená i ve skutečnosti?
15. Jaká blogová povídka by se dle tebe měla vydat?
16. Jaké dvě blogové povídky si myslíš, že jsou téměř stejné (případně se v něčem podobají)?
17. Jaká je tvá úplně nejoblíbenější blogová povídka?

Katastrofa

26. ledna 2014 v 10:11 | Ellnesa |  Projekt "55 básní"
Ahoj lidi, jak se máte? Já celkem dobře, ačkoli zítra je zase ta zaprděná škola. I když... Pan čelka nám donese čokoládu! Doufám, že s oříškama. Když jsme se tuhle bavili s Ami, jestli si myslíme, že jednou vydáme knížku, tak jsem jí řekla, že jo, ale až nás trkne nějaký Geniální nápad. A ejhle, na scénu přichází Zaříkávačka vody a Mikoušek... Vaše Geniální Ell

10. Katastrofa

Jsem oheň,
spalujíc tvojí rodinu,
Jsem voda,
zaplavujíc tvojí rodnou půdu,
Jsem vítr,
odnášejíc Ti střechu nad hlavou,
Jsem zemětřesení,
pověřeno smrtí Tvou.

Jsem katastrofou!
Čí?
Přece Tvou!

Jsem Slunce,
které jen kvůli tobě vyhasne,
Jsem Měsíc,
který kvůli tobě svítit přestane,
Jsem Země,
která kvůli tobě se zničí,
Jsem odjištěný granát,
K noze Ti přivázaný.

Jsem katastrofou!
Čí?
Přece tvou!

Jsem kočka,
která vydrápe Ti oči,
Jsem beran,
který nabodne Tě na své rohy,
Jsem kůň,
který ze sedla Tě shodí,
Jsem vlk,
který masa Tě zbaví.

Jsem Tvá katastrofa,
svými kroky jsem si jista,
dokud nepostihne Tě smrt,
já nebudu moct od tebe odplout...

Hlášky z mého okolí #10

24. ledna 2014 v 21:28 | Ellnesa |  Hlášky z mého okolí
Zatleskejte mi, neboť tentokrát jsou tady hlášky s předstihem!!! Vaše Ell
PS: Jsme byli na bruslích a já se rozplácla jen sedmkrát! A Ami devětkrát, chichi!

Pondělí:

Pája: "Proč je egejské moře esejské?"

Úterý:

Krejčovka: "Žížali slunce spálí, vytáhne z nich vodu, a zabije je.."
David *ďábelský úsměv*: "Mmhh, opečená žížala!"

Středa:

Zimovka: "Tak nashle, děti...!"
Pája: "...Tak za dvacet minut!" *zmučený výraz*


Radim: "Pro televizi Nova, Láďa Hruška!"

Čtvrtek:

Honza: "Podle mého odborného názoru, je tato třída úplně na hovno!"

V dějáku zjišťujeme, že se nám třída, která okupovala naši třídu, hrabala ve věc. Počítáme ztráty...
Honza *v polovině dějáku* "Já nemám palačinku!"

Pátek:

Kromění chechtání se pádům na bruslích, prd!

Drakie

23. ledna 2014 v 19:52 | Ellnesa |  Recenze
Další knížka, další názor, další inspirace...

Název: Drakie

Autor knihy: Sophie Jordanová

Série: Drakie

Počet stran: 296

Nakladatejství: CooBoo

Rok vydání: 2012

Drakie

Anotace:
Jacinda od malička žije s cejchem výjimečnosti a ví, že každý její krok je sledován. Touží ale po svobodě rozhodovat se sama za sebe. Když poruší nejposvátnější zásadu svého druhu, skoro za to zaplatí životem. Zachrání ji krásný cizinec, který byl poslán, aby lovil takové, jako je ona, potomky draků, kteří na sebe dokážou vzít lidskou podobu. Jacindina rodina je nucena uchýlit se do světa smrtelníků, kterému není lehké se přizpůsobit...

Pocity, dojmy:
Knížku mi pujčila kamarádka, která ji dostala k vánocům a sama ji nečetla (!), takže jsem netušila, co si o ní myslí. Zrzka na obrázku mě přesvědčila (To určitě...), abych si knihu přečetla. Nejdříve jsem se v příběhu lehce ztrácela, poté, když se Jacinda uchýlila do světa smrtelníků, začala jsem pořádně chápat Jacindu. Á propos, Jacinda. Ta holka je... boží. Měla jsem ji ráda hned od prvních stránek, jak chránila Azurku. Muselo pro ni být hrozné, když její máma chtěla zabít Jacindinu drakii. Prostě mám Jacindu ráda. Jako další vezmeme azurku, která se v knize objevila pouze krátce ale další knihy slibují, že se tam znovu objeví. azurka, jen to jméno je krásné. A jelikož jsem vodní živel, mám ráda vodu (ačkoli plavání moc ne) a Azurka se mi zamlouvala. Zatím co Jacinda byla lehkomyslná, Azurka se držela těsně nad zemí (asi jako já). Cassiana ale nesnáším (za chvíli začnu kýchat z alergie na něj!), jak si přivlastnil Jacindu a nenechává jí možnost volby partnera.

... V tu chvíli přestal chtít být nejlepší, ale začal chtít tu nejlepší. Stala se ze mě trofej...

A navíc se jí dotoho začal motat i když se Jacinda skryla v lidském světě. I když ne asi dost dobře. Tamra mi moc nesedla, podle vyprávění a vzpomínek vím, že ji celý život přehlíželi, ale nemusí přece nutit Jacindu, aby potlačila svojí přirozenost a zabila část sebe, ne? a krom toho - zdála se mi právě ONA sebestředná! Jacindina matka - no, nechtěla bych jí mít za matku, vážně ne! Jako kdyby chtěla, abych přestala psát a začala závodně tančit. Catherine se mi zdála taková nijaká, moc se jí v knize nedal prostor, ale dokázala Jacindu podržet. Aspoň trochu. Will, můj oblíbenec. Super kluk s temno - dobráckými úmysli. Jak se Jacindu snažil dostat a zároveň ji snažil uchránit před sám sebou.

Dějová linka:
Vše začíná proměnou Azurky a Drakie za denního světla, což je přísně zakázáno. Let se promíchává s útržkovitými vzpomínkami stejně jako celou dobu, než se dostanou do světa lidí. Vzpomínka sem, vzpomínka tam... No, Myslím, že by stálo za to, popsat více systém v kmeni atd. Část ve světě lidí je udělaná poměrně dobře. Zkrátka: Problémy života a smrti versus problémy středoškolačky...

Provedení:
Inu, tato kniha byla vyprávěna v osobě já, což je mi blízké. Mnozí právě toto knize vyčítají, ale mně se příběh z pohledu Jacindy líbil. Bylo zajímavé sledovat její pohnutky. Děj se odvíjel tak nějak postupně, ale na konci se toho stalo nějak moc a to bylo určité mínus.

Hodnocení: 8,5/10 Proč?
Od knihy jsem si slibovala něco víc, ale tak hrozné to nebylo. Ačkoli jsem knihu doslova hltala, konec mě zklamal, ani jsem neměla chuť posledních 50 stran číst. Bylo to už moc.. no.. nevím. Tak proto :)

Loučí se s vámi Vaše Ellnesa :)

Iluze stá desátá

20. ledna 2014 v 17:53 | Ellnesa |  Ukryty v hvězdách

Jelikož se mi tentokrát velmi líbili obrázky, rozhodla jsem se spáchat napsání krátkého dílka!

Jsme dva,
Hádej kdo?
Přece ty a já.
A třetí,
obloha poseta krví.

Držím tě za ruku,
je chladná,
vím, že nechceš ze mě udělat upírku,
avšak vášeň se mnou cloumá.

Odložím knížku, kterou mi vnutila teta Jiřina. Přijde mi moc o vášni a bezduchých vyznáních lásky. Ano, je to sice poezie, ale tento typ mi nesedí. Odjakživa mě to táhlo k lyrickým básním a teď to budu měnit? Ani náhodou! Beru knížku do ruky a vhazuji ji do řeky. Řeka ji s bubláním přijme a unáší ji pryč. Kam? Neodolám. Běžím podel zrychlující se řeky. Mé kroky tlumí orosená tráva a mokrý mech. Světle růžové šaty se kolem mě svíjí ve větru a moje plavé vlasy je hravě napodobí. Padají mi do očí a já díky tomu ztrácím knížku Poezie s upírem z dohledu. Běžím ještě rychleji. Řeka se svažuje prudce do prava a z mé strany jí obklopují ostré kamenité kopce a o kus dál útes. Jestli chci dál následovat knížku, nemůži jít tudy. A protože já chci, skáču do vody. Ještě před tím si ucpávám nos. Se šplouchnutím dopadám do vody. Dívám se pod sebe. Nedohlédnu na dno. Je možný že by řeka byla takto hluboká. Mám pocit, že se nacházím v oceánu ne v Eonglinské řece. Náhle mě cosi tlačí dolů a já se nemám jak bránit. Doufám jen, že mě to pustí a já se ztihnu vrátit zpět, dřív než mi dojde vzduch. Moje tužba je ale nevyslyšena a já klesám hloub. Voda mě pálí na plicích a já se propadám do bezvědomí...

Netuším, co se stalo, ale když otevírám víčka, ležím v měkké trávě. Prohrábnu ji prsty a jedno stéblo mi zůstane vyset mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Má jasně zelenou barvu, jasnější než u nás doma. Zvedám se nsa lokty. V tu chvíli spatřím bledou záři někde dole, nejspíš pod kopcem, ke které vede úzká cestička. Opatrně se zvedám a s potěšením zjišťuji, že šaty nejsou mokré. Ale jak to? Netopila jsem před chvíli v řece? Jak jsem se dostala sem? V pošetilosti vzhlédnu nad sebe, ačkoli vím, že voda nemůže být nade mnou. Nachází se tam jen modrá obloha potřísněná krví večerních červánků. Postavím se na nohy a jistým krokem se vydám po cestě k bledé záři. Cesta končí na útesu. Super... Teprve nyní se podívám před sebe. Ze rtů mi unikne obdivné vzdychnutí. Hledím na překrásné jezero obklopené jehličnatými stromy, na které dopadá jemný růžový svit. Připomíná mi to dílka malířů, jen o tolik krásnější...





















Autor: octane2

"Vzbuď se, ranní ptáče dál doskáče, Lucy!" někdo se mnou prudce zacloumá. Babička! Rychle jsem snědla buchtu s mandarinkami, babičce a tetě, která přišla na snídani chvíli po mně, řekla, že se jdu projít. "A nechceš si sebou vzít tuhle krásnou knížku? Koupila jsem ji přímo pro tebe! Je to poezie!" říká a natahuje ke mně ruku s knížkou Poezie s upírem...

Hlášky z mého okolí #9

20. ledna 2014 v 16:48 | Ellnesa |  Hlášky z mého okolí
Ahojky! Předpokládám, že všichni znáte ten shon, který se spojuje s malováním. A my u nás doma zrovna máme "malovací sezónu"! Nejdřív byl počítač důkladně zabarikádovanej a poté jsem s tátou malovala svůj pokoj a na blog nebyl moc čas... Takže omlouvám se, že tady hlášky nebyli dřív. No a dost okecávání - rovnou se na ně podívejte! Vaše Ell


Pondělí:

O přestávce...
učitel Beránek: "Jak se jmenuje Prchal jménem?"
My: "Honza!"
uč. Beránek: "Jo to je ten Honzíček!"
(Abyste rozuměli, my ho máme na Multikulturní výchovu - MKV - a dělali jsme tam projekt, že pod každé písmeno abecedy jsme museli napsat slovo, které vystihuje naší třídu. A hádejte, co bylo napsáno velkým písmem pod písmenem H?)

V Dějáku...
třídní: "Tak pište si, že v tomto období bylo sucho, mor..."
Roman: "Jakej Suchomor?"

Úterý:

Na MKV...
Já: "Víte, co je to Xenofóbie? Fóbie z Xeny!"

Středa:

Na Fyzikálním semináři...
Pálka *čte něco o atomu*: "...že, atom je nedělitelný..."
Kuba: "...cena je 50 korun!"
(Teď to tak vtipně nezní, ale věřte mi, že my se mohli udusit smíchy!)

Čtvrtek:

My cestou ze školy: "I believe in hranolky!"

Pátek:

O přestávce...
Radim: "Ráádíím jééé néééj a každýý to o něm vííí, Rááádim jééé prostě néééj...."

O další přestávce...
Pája na mě a Káťu: "Holky jdeme hned na Tv nebo ještě před tím čurčovat?"
(Pája s Káťou na Aj vymysleli ze slova church, slovo čurčovat, což všichni jistě tušíte, co to u nás znamená... Ale není to spíše kostelovat?"