Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

S kytarou

31. ledna 2014 v 15:20 | Ellnesa |  Safirin
Ahojky! Jsem tu s pátou kapitolou k Safirinu, není moc dlouhá a ni moc povedená, ale snad se vám bude líbit. Potřebovala jsem takový odrazový můstek k jedné móóóóc zajímavé věci! Vaše Ell

S kytarou (5)


Grace

12.9.2014
Vešla jsem do honosné budovy na náměstí. Šla jsem rovnou do hudební části budovy, do třídy, kam jsem chodila hrát na kytaru. V černém koženém pouzdře jsem měla schovanou tmavou kytaru. Ve třídě jsem byla mezi prvními. Posadila jsem se na kraj, k oknu. Nechala jsem tašku sklouznout na zem a rozepnula zip pouzdra. I to sklouzlo k zemi. Akordy jsem znala zpaměti. Láskyplně jsem přejížděla prsty po strunách. "Tady se zase někdo cucmá s kytarou!" zachechtal se Daniel, nesnesitelný kluk z druháku obchodní školy. Vrhla jsem po něm vražedný pohled a dál se mu nevěnovala. Lehce jsem začala jednoduchou písní, na kterou jsem si vzpoměla. Pánubohu do oken od Tomáše Kluse. Byla jednoduchá a nebyla to dechovka, jak mamka se zálibou označovala moje trampské hity, které mi ovšem byli hrozně blízké. Nyní jsem je nezvolila zvláště proto, že jsem nechtěla být terčem dalšího posměchu. Ach, tak to vypadá, že mi přece jen jde i o to, aby se mi lidé nesmáli. A to jsem si říkala, jaká jsem osobnost. Vynechala slova, jen brnkala melodii. Náhle mě zahalil stín. Zvedla jsem hlavu a spletla akordy, když jsem viděla, kdo si vedle mě sedl. Rafael s Tobiasem. Rafaelův pohled se střetne s mým. "Čau Laurene!" usměje se a já ho také nesměle pozdravím. Netuším, proč mi říká Laurene, asi kvůli mému přijmení Laurenová. Nyní mě ale trápila závažnější otázka. Proč se v jeho přítomnosti cítím jako jarní vánek nespoutaný, hvízdajíc mezi sakurami, když přítomnost jiných mě nechává přivázanou železem k stoletému stromu? Samozřejmě mimo Sofie! Rafael se posadil a obnažil mandlovou kytaru. Lehce zabrnkal mě neznámou melodii a já zatoužila znát ho i jinak, než jen z kroužku kytary. Náhle se ozval ostrý hlas učitelky. "Vím, jak vy kluci nenávidíte holky, ale dnes s nimi vytvoříte dvojice. Vaším úkolem je se úplně sladit. Hudbou, samozřejmě," její hlas je vřeštivý a já ještě notnou chvíli v hlavě slyším paviána. (Neptejte se proč!) Když jsem se otočila na Rafaela s povzdechem jsem zjistila, že Rafael si odsedl k vysoké blondýně s lehce odhaleným dekoltem. Smůla... Mezitím si ke mně sedl Adam, což je také dobrý úlovek. Je docela sexy a kytara jako by byla jeho součástí. Učitelka nám ukáže do malých zvukotěsných komor, kam se rozeběhnou všechny ostatní dvojice. Adam a já jsme dneska asi vyfasovali velkou místnost. Učitelka si vleze do první z komor za Rafaelem a tou blondýnkou, chce vědět, jak si povedou. Adam se na mě usmál a prohodil, ať vyberu písničku. Začala jsem tedy brnkat Výpravu velrybářkou. Adam se ke mně mlčky přidal. Zahráli jsme to beze slov. Při druhé hře nám kytary splývali v jednu a píseň doprovázel textem Adamův sametový hlas. Jediná smůla byla, že Adam odcházel dřív. Když se tedy půl hodiny před koncem omluvil, že musí jít dřív, přikývla jsem. Učitelka si nás již přišla poslechnout, takže nebylo, co řešit. Když se za ním zabouchly veře, začala jsem si brnkat sama pro sebe. Bylo to úžasné odreagování. Byla jsem v polovině písně, když nás všechny začala učitelka vyhánět. Ruka mi klesla ze strun a já začala schovávat kytaru do obalu. Netrvalo dlouho a již jsem vycházela na náměstí. Zastávka Céčka byla odsud jen pár metrů, ale já stejně nezvolnila. Chtěla jsem být doma, co nejdříve. Kovová lavička byla studená a já proto zůstala na zastávce stát. Podívala jsem se na protější stranu přes silnici, tam na druhé zastávce stál on. Rafael. Vycítil můj pohled a já sklopila oči. Moje tváře polil ruměnec a já přemýšlela proč. Po očku jsem ho pozoroval, on totiž stejně pozoroval mě. Za okamžik jsem nastoupila do přeplněného autobusu a špinavým okýnkem postřehla, že se na autobus zamyšleně dívá. Znamená to něco? Ne, snad ne...

Doma jsem se svalila na postel a vleže vydolovala ze svého nočního stolku tajnou zásobu hořké čokolády. Její příjemně hořkosladká chuť měla uklidňující účinky. Pod postejí se válela MP3 se sluchátky, které jsem si vložila do uší. Zvolila jsem si píseň české zpěvačky Tančíme Spolu a zavřela oči. Z polospánku mě vytrhlo bušení na dveře do pokoje. Zamumlala jsem něco jako "Dále." Dovnitř vpadl můj bratr Oliver. "Jestli ses mě přišel zeptat, jestli Tě nechci zabít, tak mi podej palici, jinak pěkně prosím zmiz!" řekla jsem mu značně otráveně. "To bych se nechodil ptát, to je známá věc!" pousmál se Oliver a pokračoval. "Ale děje se něco horšího," dodal a tvářil se zcela vážně. Mám mu věřit? Odpověď byla jednoznačná. S nadáváním jsem uklidila hořkou čokoládu, vypnula MP3 a posadila se. S ještě horším nadáváním jsem s Oliverem sešla dolů. Vedl mě do kuchyně. Co se asi mohlo stát tam? Oliver se začal sám pro sebe usmívat a mně to začalo připadat podezřelý. Prošli jsme kuchyní a já pochopila, že mě Oliver vede do zkušebny. Začínalo to dávat smysl. "Doufám, že má Jakub alespoň obstojnou kytaru!" zeptala jsem se tak mimochodem. "A do hajzlu, jak jsi na to přišla? A - jo má," zeptal se a já se zasmála. "To bylo celkem jasný..." zahihňám se a o tři minuty později jsem již zkusmo brnkala na černou Jakubovu kytaru. Ten se se mnou dohadoval, jak dávat dobře prsty. A cože byla ta hróóóózná věc? Inu, Tomáš (druhý kytaeista v Oliverově amatérské kapele) a Jakub (první kytarista) se dohadovali, jak se správně drží kytara. A Oliver nevymyslel nic lepšího, než abych jim to vysvětlila. Proč si sakra myslel, že jim to vysvětlím jen proto, že já chodím do zuš a oni jsou samouci? Se zbláznil ne....?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 31. ledna 2014 v 15:26 | Reagovat

Heh... tahle povídka je skvělá, i když léčebna o něco lepší :-)  :-)
Suprová kapitolA :-)  :-)

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 31. ledna 2014 v 20:17 | Reagovat

Taková oddechová kapitola. Ale to vůbec nevadí. Moc se mi líbí tvoje popisy hudebních nástrojů a všeho okolo. To ti opravdu jde. :-D

3 Vendy Vendy | Web | 1. února 2014 v 11:37 | Reagovat

Zajímavá povídka, takový úryvek jednoho dne, se všemi představami, iluzemi, nadějemi i lehkým zklamáním. Ale jak pravila Scarlett O´Harová, zítra je taky den! A Rafael je pořád blízko... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama