Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Iluze stá desátá

20. ledna 2014 v 17:53 | Ellnesa |  Ukryty v hvězdách

Jelikož se mi tentokrát velmi líbili obrázky, rozhodla jsem se spáchat napsání krátkého dílka!

Jsme dva,
Hádej kdo?
Přece ty a já.
A třetí,
obloha poseta krví.

Držím tě za ruku,
je chladná,
vím, že nechceš ze mě udělat upírku,
avšak vášeň se mnou cloumá.

Odložím knížku, kterou mi vnutila teta Jiřina. Přijde mi moc o vášni a bezduchých vyznáních lásky. Ano, je to sice poezie, ale tento typ mi nesedí. Odjakživa mě to táhlo k lyrickým básním a teď to budu měnit? Ani náhodou! Beru knížku do ruky a vhazuji ji do řeky. Řeka ji s bubláním přijme a unáší ji pryč. Kam? Neodolám. Běžím podel zrychlující se řeky. Mé kroky tlumí orosená tráva a mokrý mech. Světle růžové šaty se kolem mě svíjí ve větru a moje plavé vlasy je hravě napodobí. Padají mi do očí a já díky tomu ztrácím knížku Poezie s upírem z dohledu. Běžím ještě rychleji. Řeka se svažuje prudce do prava a z mé strany jí obklopují ostré kamenité kopce a o kus dál útes. Jestli chci dál následovat knížku, nemůži jít tudy. A protože já chci, skáču do vody. Ještě před tím si ucpávám nos. Se šplouchnutím dopadám do vody. Dívám se pod sebe. Nedohlédnu na dno. Je možný že by řeka byla takto hluboká. Mám pocit, že se nacházím v oceánu ne v Eonglinské řece. Náhle mě cosi tlačí dolů a já se nemám jak bránit. Doufám jen, že mě to pustí a já se ztihnu vrátit zpět, dřív než mi dojde vzduch. Moje tužba je ale nevyslyšena a já klesám hloub. Voda mě pálí na plicích a já se propadám do bezvědomí...

Netuším, co se stalo, ale když otevírám víčka, ležím v měkké trávě. Prohrábnu ji prsty a jedno stéblo mi zůstane vyset mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Má jasně zelenou barvu, jasnější než u nás doma. Zvedám se nsa lokty. V tu chvíli spatřím bledou záři někde dole, nejspíš pod kopcem, ke které vede úzká cestička. Opatrně se zvedám a s potěšením zjišťuji, že šaty nejsou mokré. Ale jak to? Netopila jsem před chvíli v řece? Jak jsem se dostala sem? V pošetilosti vzhlédnu nad sebe, ačkoli vím, že voda nemůže být nade mnou. Nachází se tam jen modrá obloha potřísněná krví večerních červánků. Postavím se na nohy a jistým krokem se vydám po cestě k bledé záři. Cesta končí na útesu. Super... Teprve nyní se podívám před sebe. Ze rtů mi unikne obdivné vzdychnutí. Hledím na překrásné jezero obklopené jehličnatými stromy, na které dopadá jemný růžový svit. Připomíná mi to dílka malířů, jen o tolik krásnější...





















Autor: octane2

"Vzbuď se, ranní ptáče dál doskáče, Lucy!" někdo se mnou prudce zacloumá. Babička! Rychle jsem snědla buchtu s mandarinkami, babičce a tetě, která přišla na snídani chvíli po mně, řekla, že se jdu projít. "A nechceš si sebou vzít tuhle krásnou knížku? Koupila jsem ji přímo pro tebe! Je to poezie!" říká a natahuje ke mně ruku s knížkou Poezie s upírem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dominikísek Dominikísek | Web | 20. ledna 2014 v 18:31 | Reagovat

Jojo, Ell, na vejšku. :-)

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 20. ledna 2014 v 19:17 | Reagovat

Wow.. tak to je fakt povedená povídka. Úplně jsi mě dostala tím koncem, jak to byl jen sen.. Snad to neudělá po druhé.. :D

3 Kariol Kariol | E-mail | Web | 20. ledna 2014 v 19:42 | Reagovat

Tohle je panečku iluze. :-)

4 Kačíí Kačíí | Web | 21. ledna 2014 v 8:58 | Reagovat

Nádherně napsané :-)  :-)

5 Dragita Dragita | Web | 28. ledna 2014 v 17:56 | Reagovat

to je příjemné, takové poetické. Líbí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama