Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Sofie || 1. kapitola

4. února 2014 v 16:33 | Ellnesa |  Sofie
Ahojky! Těšíte se na kapitolu Sofie??? No, já jsem zvědavá na vaše reakce... A rozepište se, i ty sestřičko! Vaše Ell

První kapitola


Jmenuji se Sofie. Je rok 3050, moje město bylo nedávno vybombardováno a já skončila jako otrok zde - v Eonglinu. Je to hlavní město země, ve které žiji. Země, která mi vyvraždila rodinu. Země, která zničila předchozí svět. Všichni mluví o nastolení nového světa, mluví o budoucím vymření lidí - našich jediných nepřátel, kteří našli tuto planetu, planetu Ajie - Sea, dříve než my. Mluví o tom, že my budeme vládnout tomu novému světu. Bude mu vládnout nová, dokonalá rasa. My. Bude ovládnut geneticky upravenými stvořeními. Alfy. Je mi líto životů lidí, které vyvraždí naše armáda. Ale já jsem jen otrok. Čeká na mě poprava prací. Nebo ne?

"Další!" zařvala baculatá žena s vyholenou hlavou a hrubě strčila mě, mladou rusovlásku, na vyvýšenou plošinu. "Mladá, krásná, nabídne uspokojení každému muži! Či poslouží jako půvabná služka! Pouhých 50 kreditů!" zařvala ještě. Nic jsem nechápala. Jaké kredity? V tu chvíli zvedl ruku obtloustlý jednooký muž v prostřední řadě. Hnusil se mi, ale jako otrok, jsem s tím nic nemohla udělat.



"60 kreditů!" zachechtal se ten muž. Sledovala jsem přitažlivého mladého blonďatého muže, jak těká pohledem ze mě na obtloustlého muže, až nakonec lenivě zvedl ruku a zvučně řekl, že nabízí 70 kreditů. Stále jsem ničemu nerozuměla. Pravda je, že jsem v té kobce pod pevností strávila hodně dlouhou dobu. Nikdo si mě tam nevšímal, až na černovlásku, která se mnou sdílela celu. Ale i ta se omezila na pouhé "Tady máš jídlo." Vrátila jsem se zpět do přítomnosti. Moje cena byla momentálně 95 kreditů a nabídl ji ten pohledný mladý muž. Veškerá hádka o mě šla poté mimo mě. Náhle mě obstoupili tři muži v modrém neprůstřelném oblečení a dovedli mě k tomu mladému muži. Ten se domýšlivě usmíval, a jakmile mě k němu přivedli jeho muži, tak vzal mojí bradu do dlaně a políbil mě. Na tváři mě šimralo jeho třídenní strniště. "Doufám, že jsi vášnivá!" zachechtal se a přikázal mě spoutat a hodit do vozu. Poté zavelel, že má dost a že odjíždíme. Dva muži mi zatím ohnuly ruce za záda a spoutali mi je silným provazem. Hrubě mě strčily do vozu, který připomínal mojí celu. V rohu se krčilo několik postava. Nesnažila jsem se dostat k nim, na to jsem byla příliš unavená. Radši jsem zůstala ležet na tvrdém a studeném dřevě a schoulila se do klubíčka.

"Vstávat!" rozkázal muž v černé kápi s dýkami v rukou. Všichni jsme se snažili vstát. Muž se zatvářil lehce pobaveně a poté nám začal rozřezávat pouta. Venku čekali ti samí muži, kteří mě odváděli. Jen, co jsem vykoukla ven, hned mě zase odváděli.

"Ach, drahoušku! Zmizte!" promluvila starší žena v dlouhých nachových šatech. Muži poslušně odešli a já se nechápavě dívala na hraběnku. "Vítej v úsvitu nového věku!" usmála se a odvedla mě do hradu. Později se představila jako hraběnka Schaler. Ptala jsem se jí, co se tady děje. V tu chvíli zmizela její vřelost.

"TY TO NEMUSÍŠ VĚDĚT!!! TY JSEŠ OTROKYNĚ!!!" zařvala mi do ucha, až jsem klopýtla zpět. "Budeme spolu vycházet, ale jen, když s mým synem zplodíš potomka, chápeš?!!!" řekla již mírněji a poté se ušklíbla. "Takhle zuboženou tě nesmí David vidět. Zvedl by se mu žaludek, krásko…" zasmála se ledově. Strojeně jsem přikývla a hraběnčina osobní stráž mě dovedla z ostrůvku starodávné krásy hradu do světa hračiček a vymožeností. Zvláštní, jak se ten nový věk promísil se středověkem. Přivítal mě muž v bílém plášti a s vyholenou lebkou. Zavedl mě do místnosti, která vypadala stejně, jako chirurgický sál před novým věkem. Lehla jsem si na polstrovaný stůl a nechala se čímsi uspat.

"Děvče, máš v sobě voperováno Kerias andle - tvé hodiny života. Až bude zařízení v tobě prázdné, vybuchne a ty s ním. Na začátek jsem ti tam přidal 100 kreditů," řekl muž v bílém plášti a poté se mi znovu zavřely oči.

Když jsem znovu otevřela oči, bylo všechno jinak. Kolem mě pobíhaly dívky a měnili mě k nepoznání. Vysoká blondýnka si všimla jako první, že jsem se vzbudila. Upozornila na to své kolegyně a ty postupně zmlkly. Poté pracovaly v tichosti. Chovali se, jako bych byla nějaká velká paní. Vždyť jsem byla otrok! Nebo ne? Dívky mě pomalu zvedly. Ze mě sklouzla stříbrná pokrývka a já zde seděla před deseti dívkami zcela nahá a mé tváře zčervenaly studem. Podívala jsem se na sebe do velkého zrcadla. Mé rudé vlasy byly pevné a bylo jich hodně. Prostě dokonalé vlasy. Oči jsem měla orámované dlouhými hustými černými řasami a vypadali jako oči mrkací pany. Zbytek mého obličeje naštěstí ponechaly, kromě odstranění akné a jizev. Sjela jsem pohledem dolů. Byla jsem "odchlupená"! To, čeho jsem se obávala, naštěstí neudělaly, nejspíš proto, že má ňadra byla dostatečně velká. I na těle mi odstranily chloupky a jizvy. Užasle jsem se podívala na dívky. "Bože! A to jako… jen tak?" vypískla jsem a vysoká blondýnka se zlomyslně usmála. "Ne-e… Stálo tě to 60 kreditů…"

"Takže jsem blíže vybouchnutí?" zeptala jsem se hloupě hloupou otázkou. Dívky se zle rozesmály a přikyvovaly. Náhle dovnitř vletěla hraběnka a nařídila dívkám, aby odešli. "Tak co?" zeptala se hraběnka sladce. "Jak se dostávají ty kredity?" opáčila jsem. "Tak třeba zplozením dítěte…" usmála se hraběnka slaďounce a já věděla, že si mě podmanila stejně jako nejspíš všechny ty, kterým vládla. Donutila jsem se přikývnout. "Donesou ti nějaké šaty. A pamatuj - nejenom, že jsi matkou budoucího dítěte mého syna, protože jsi i jeho snoubenkou! Za pár dnů budou zásnuby. Do té doby budeš mít čas hrad i prince blíže prozkoumat. Takže nyní jsi zde po mě a po mých synech nejmocnější. Oni nevědí, že jsi jen ubohá otrokyně…" hraběnka s příšerným chechotem odešla. Tak nejenom, že budu matkou, ale i snoubenkou!

Dovnitř vstoupila dívka s kávově hnědou pletí a popelavými vlasy obtěžkaná komínkem oblečení a obyčejnými botami. Měla na sobě džíny a tričko a já usoudila, že pochází z moderní části světa. Oblečení mi postavila na vedlejší stůl, boty pod stůl a spěšně odešla. Komínek obsahoval spodní prádlo, dvě trička, dvoje džíny, tři páry ponožek, jedny starorůžové šaty, dvě mikiny, plášť s kápí a hnědý kabát. Oblékla jsem si světlejší džíny a příjemné modré tričko. Vklouzla jsem do bot a zbylé oblečení si vzala do náruče. Opatrně jsem otevřela dveře a vykoukla z "chirurgického sálu". Nikde nikdo. Dveře jsem za sebou zavřela a vydala se do moderní části hradu. Místo zastaralých loučí s ohněm a lucernami, jako v druhé půlce hradu, tady svítily zářivky. Náhle se proti mně objevila ta dívka, která mi donesla oblečení. "Ach, madam, ukážu vám váš pokoj," špitla dívka a vedla mě chodbou k bílým dveřím. Dívka zatlačila na kliku a dveře se s hlasitým vrzáním otevřely. Zřejmě je nikdo dlouhou dobu nepoužíval. Dívka odstoupila a nechala mě si pokoj prohlédnout. Udělala jsem dva kroky k široké posteli a rukou jsem přejela po hebkém květinovém přehozu. Otočila jsem se na dívku, ale ta již byla pryč. Pokrčila jsem rameny a zavřela dveře. Rozhlédla jsem se po pokoji. Jednu stěnu tvořilo obrovské okno, nyní zakryté těžkými sametovými závěsy. Druhou zakrývala šatní skříň a psací stůl s jednou židlí. U třetí stála postel a stolek se zrcadlem. Poslední byla zakryta policemi, mezi nimi byly dveře. Oblečení jsem schovala do skříně a posadila jsem se na postel. Po chvíli koukání se do nikam, jsem se přinutila vstát a roztáhnout závěsy. Zjistila jsem, že tam vzadu stojí ještě jedno zrcadlo, ale nyní mě to absolutně nezajímalo. Venku byla tma a na tmavě modré obloze stříbrně svítily hvězdy. Otevřela jsem skleněné dveře, které se mezi okny téměř ztrácely, a vstoupila na balkón. Prsty jsem obtočila kovové zábradlí a držela ho tak pevně, až mi klouby zbělaly. Opíral se do mě teplý vítr a já tam stála sama v nekonečné tmě. Přála jsem si, aby mi narostla křídla a já mohla vzlétnout a nikdy se nevrátit. Letěla bych někam daleko, někam, kde ještě žijí lidé. Náhle jsem na sobě ucítila pohled. Rozhlédla jsem se kolem sebe. A poté ho spatřila. Přímo proti mně stála věž s několika rozsvícenými okny a z toho největšího vykukoval přibližně patnáctiletý kluk a zamyšleně se na mě díval. Na místě jsem se otočila a s hlasitým bouchnutím skleněných dveří se složila zpět na postel. Skopla jsem boty a ty se zakutálely pod stůl. Lehla jsem si na hebký přehoz s motivem květin. Chtěla jsem se nechat odnést sladkým spánkem do krajin dosud nepoznaných, ale moje oči se nechtěly zavřít. Moje mysl odmítla poddat se lživým cestám do neznáma. Odmítala usnout. A já proti tomu nic nezmohla. Před očima jsem stále viděla toho kluka. Nemohla jsem ho dostat z hlavy, až jsem nakonec znovu přistoupila k oknu a v houstnoucí tmě hledala okno zalité mdlým světlem. Až…nakonec! Neviděla jsem jeho, ale to rozsvícené okno bylo pro mě jistou útěchou. Nejspíš jsme jediný dva blázni, kteří ještě neulehli ke spánku. Zrak mi padl na moderní digitální hodiny na stolku vedle postele. Ukazovaly přesně 23:35. Krásný čas na toulání se po hradě, pomyslela jsem si, když jsem v mikině vycházela o tři minuty později na zářivkami osvícenou chodbu. Věděla jsem, jakým směrem mám přibližně jít, ale víc nic. Můj orientační smysl nikdy nebyl příliš dobrý, na to jsem měla Radima. Á propos, Radim… moje tajná láska.

"Dokud nás bomby nerozdělí…." Řekl tehdy, když vybombardovali sousední vesničku. Utéct bylo nemožné, takže nezbylo nic jiného, než abychom si konečně prozradili svoje city. Poté co jsem mu prozradila, že ho miluji, začal pronášet tento slib. Ale bomby nás rozdělily dříve, než ho dokončil.

"Stát! Co zde děláte!?" vyrušil mě z přemýšlení voják v kovově modrém neprůstřelném oblečení. Nasadila jsem povýšený výraz. "Jsem snoubenka hraběte, idiote!" řekla jsem pánovitě a sledovala, jak se voják omlouvá a ustupuje. Ještě jednou jsem po něm šlehla pohledem a pyšně kolem něho prošla. Poté jsem se ale otočila zpět k vojákovi. Hleděl mi do očí, nejspíš se snažil vytušit, co potřebuji. "Zaveď mě do věže na konci hradu," řekla jsem pevně, přestože jsem si nebyla jista, jestli je to ta správná věž. Voják přikývl a beze slova mě provedl bludištěm chodeb k honosným dveřím s vyřezaným nápisem Knihovna. Pokynula jsem mu, aby odešel a on se poslušně vrátil chodbami zpět na své stanoviště. Alespoň doufám. Zvedla jsem ruku, abych vzala za mosaznou kliku, když jsem zjistila, jak hrozně se mi třese. Vlastně jsem se třásla celá. Přinutila jsem ruku se uklidnit a otevřít dveře. Nakonec se mi to povedlo. Překročila jsem práh a do nosu mě udeřila úžasná vůně knih, starých svitků a tajemství. Než vybombardovaly naší vesnici, také jsme tam měli malou knihovnu. A já jí milovala, hrozně ráda jsem tam trávila čas. Jenže tohle je obrovská knihovna, není to malá místnost nacpaná knihami se schody na půdu, kde se ukrývaly staré knižní památky, na kterou jsem byla zvyklá. Po tváři se mi rozlil úsměv a já se vydala prozkoumat první patro knihovny. Nohy mě zavedli do první uličky, která se rozšiřovala a nabízela výhled z okna, u kterého stálo houpací křeslo. Podívala jsem se z okna a tušila, že tady stál ten kluk. Otočila jsem se k policím. Natáhla jsem se pro nejbližší svitek a rozmotala ho. Při pohledu na jeho obsah jsem zatajila dech. Byla to mapka.













 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 4. února 2014 v 17:07 | Reagovat

Krásná první kapitola. Chudák holka, takhle ji postavit před hotovou věc. Jen tak najednou se dozvědět, že bude matka a snoubenka... Hrůza. Ale zase na tom konci se mi nelíbilo, jak se chovala k tomu vojákovi, tak panovačně. Na otrokyni, i když to ostatní nevědí, se chová dost panovačně ne? :-) Už se těším na další kapitolu.. :-)

2 Ami Ami | E-mail | Web | 4. února 2014 v 17:13 | Reagovat

:-D Hele, sestřičko...
Můj názor znáš a pořád trvám na tom, že hraběnka Kozí Bobek si zaslouží pomalou a mučivou smrt! No nezní to lákavě?! :D A proč se do prkýnka musím rozepisovat, se mi nechce :-D Jsem prostě líná!
...Ale tak jo...
Ehm, ehm (slavnostní okamžik)! ZABÍT KOZÍHO BOBKA!
...Toť vše...
Papááá! Sestřičko! (Nechápu, co na nás bylo dojemnýho :-D)

3 Ellnesa Ellnesa | Web | 4. února 2014 v 17:13 | Reagovat

[1]: Díky! a s tou panovačností máš asi pravdu. Další kapitola je spolu se zástupem dalších tří již napsaná, ale na zveřejnění si ještě bude muset počkat... :-)

4 Ami Ami | E-mail | Web | 4. února 2014 v 17:15 | Reagovat

[2]: A jó, ještě jsem zapomněla_ Kde bereš ty obrázky?!
Ptám se už podruhé!

5 Ellnesa Ellnesa | Web | 4. února 2014 v 17:15 | Reagovat

[2]: kolikrát Ti mám hraběnčin konec opakovat, sestřičko??? Ale na email Ti ho napíšu znovu, ale ostatním nebudeme ničit překvapení...

6 Ami Ami | E-mail | Web | 4. února 2014 v 17:17 | Reagovat

[5]: Já vím, já vím :-D Ale já jsem si prostě nemohla pomoct :-D
A co ty obrázky?! To to jako z Tebe budu muset něčím vypáčit? :-D Pěkná představa né?

7 Xanya Xanya | Web | 5. února 2014 v 14:45 | Reagovat

Boží,jenom jí moc nezávidím,že si musí nedobrovolně vzít toho chlapa. A ta hraběnka je taky pěkně blbá. Ale chudák voják,takový seřvání. :-D
Btw,vy jste následovaly příkladu Milči a Clary takže jste teď ségry,jo? No,tak to blahopřeju. xDD

8 Ami Ami | E-mail | Web | 5. února 2014 v 15:59 | Reagovat

[7]: :-D Díkes! Ale my jsem ségry, že jo?

9 S-night S-night | Web | 6. února 2014 v 17:30 | Reagovat

Wau! Poslední dobu potkávám dost povídek, které mě zaujmou - tahle je jedna z nich. Už se těším na další kapču O.o :D

No :D Asi už nemusím psát, že jsem další, kdo nemá hraběnku rád, ačkoliv, uvidíme. Třeba to bude ten typ záporáka, kterého si nakonec ještě oblíbím. Teď tomu ovšem nic nenasvědčuje.

A ještě takový jeden odstaveček k/mimo ... :D Přeju jí spoustu kreditů, ať nám nebouchne :D :-P Doufám, že knihovnu bude navštěvovat nadále. Mě je dobře jen o tom příjemném místě číst :33

A ten kluk... Kdo to? :D Už začínám typovat, avšak to je asi hloupě, když moc postav zatím není známo, že? :D

10 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 18. února 2014 v 17:22 | Reagovat

Bože, je to úžasné!! :D :3333
A obrázek taky moc pěkný :33 ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama