Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Sofie || 2. kapitola

13. února 2014 v 18:39 | Ellnesa |  Sofie
Takže, je to tady. Druhá kapitola Sofie! Snad se vám bude líbit! Sice jsem tvrdila, že tu bide už v pátek, ale nevadí...
Vaše Ellnesa
PS: Je dost dlouhá Ami?
PPS: Hlasujte v anketě, prosím, a pište názory!


Druhá kapitola


Bylo na ní vyznačeno celé hlavní město Eonglin a jeho okolí. Zjistila jsem, že se nacházíme na hradě Cameir, severně od Eonglinu. Mojí pozornost upoutal flek zasahující do jedné třetiny hradu. Nejdříve jsem si myslela, že je od kafe, ale tak přesně tvarovaný a pravidelný flek se nadal vytvořit omylem. Hledala jsem nějaké vysvětlivky, až jsem našla droboučkým písmem napsáno: část středověk. A trochu dál: část novověk. Něco mi na tom nesedělo. Proč část novověk a středověk. Poškrábala jsem se a náhle odhalila to, co předtím zakrývala moje dlaň. Poznámky. Nejspíše tajné, protože ten kdo je psal, je psal opravdu miniaturní. Přiblížila jsem hlavu těsně nad svitek, abych na to viděla. Dne Runy vyhlazen bude středověk!, stálo tam a mě to stále nedocházelo. A tušila jsem, že mi to při mé inteligenci bude trvat dlouho, než na to přijdu. Slyšela jsem někoho vstupovat. Hádala jsem, že je něco málo po půlnoci, proto jsem nechala svitek svitkem a hledala nějaký úkryt. Kroky byly čím dál blíže a já se nakonec skrčila za houpací křeslo. Snad to bude stačit. Někdo zamířil do uličky, kde jsem se schovávala. Stanul přímo před křeslem a já opatrně vykoukla ze svého úkrytu. Byl to stařec a vypadal podivně. Měl dlouhé bílé fousy i vlasy a zahalen byl ve zlatém plášti. Obočí měl zešikmené a mě došlo, že mám tu čest potkat se s Japoncem. Vytřeštila jsem oči a přidušeně vykřikla. Stařec si mě nejspíš všimnul a já rychle schovala svůj obličej za křeslo. Ale bylo již pozdě. Stařec se rozhodl křeslo obejít. Nyní mě najde a přivede hraběnce, která mě určitě potrestá. Jakkoliv. Náhle se ze zdi vynořila čísi ruka a naléhavý šepot někoho, kdo mě prosil, abych mu podala svojí dlaň. Zabití hraběnkou nebo únos, někým, kdo umí procházet zdmi? Samozřejmě, že jsem se rozhodla pro druhou možnost! Vložila jsem svojí dlaň neznámému do ruky a ten mě stáhl kamsi k němu. Měla jsem pocit jako by mě někdo tříštil o stěny a nutil ty mé střípky změnit se v kyselinu a prosáknout stěnou. A mezi stěnami se mé střípky dali znovu do hromady. Takže to bylo: tříštění - kyselina - dávání se dohromady - bolest - tříštění - kyselina - dávaní se dohromady - bolest - přistání na chladné zemi. Takže bych si to vážně nezopakovala. Rozhodně ne dobrovolně. Vstala jsem a podívala se do očí hnědovlasému asi patnáctiletému klukovi.


"To jsi ty!" vykřikla jsem.

"Co jsem já?" zeptal se bez zájmu.

"Ty jsi mě pozoroval!" řekla jsem a sledovala ho, jak se ušklíbnul. Poté se začal spokojeně chechtat.

"Samozřejmě, kočko!" spokojeně se na mě šklebil a já na něj prskla, co je zač.

"Jsem, abych tak řekl, někdo mimořádně oblíbený…" samolibě se usmál a poté zatlačil na stěnu. Otevřely se v ní dveře.

"Byla by nyní dáma tak laskavá a opustila můj pokoj? Nebo zde ráčí strávit noc?" zeptal se a oči se mu přitom trochu hladově leskly. Odfrkla jsem si.

"Ne, díky… Jak se vlastně jmenuješ…?" snažila jsem se, aby mi řekl alespoň tohle. "Mám velmi originální a sexy jméno… jmenuji se Mike!" zatvářil se pyšně a já se začala hihňat. Mezitím jsem otevřenými dveřmi vyklouzla ven. Myslela jsem, že se ocitnu na chodbě někde u věže, ale stála jsem pár metrů od dveří do mého pokoje. Mhhm, takže mám pokoj vedle nějakého inteligenta s kšticí hnědých vlasů, pomyslela jsem si s úsměvem a zalezla k sobě do pokoje. Na stole ležela večeře, ale já se jí ani nedotkla. Převlékla jsem se do noční košile, kterou jsem našla složenou pod polštářem a usnula.

Budík náhle začal drnčet. Bylo 5:00. Nepamatovala jsem si, že bych ho nařizovala. Myslela jsem, že nastávající hraběnky nevstávají takhle časně. Poté mi zrak padl na úhledně složený papírek. Naštvaně jsem ho rozložila.

"Abys neměla příliš velký šok z pozdního vstávání. Poděkuj mi později. Děsně sexy Mike," dočetla jsem naštvaně, hodila jsem na sebe oblečení, co jsem měla včera a bosa jsem vyrazila na chodbu. Otevřela jsem nenápadné dveře a hlasitě je za sebou zabouchla. Je vážně inteligentní, že si nezamyká, pomyslela jsem si. Ale já byla vlastně stejná. Mike se pomalu protáhl. "Napsal jsem tam, že můžeš poděkovat později. To vážně neznamenalo, že máš hned napochodovat do mého pokoje. Neboj, já už mít šok nebudu," uculil se a já mu věnovala vražedný pohled.

"Tak mi poděkuj a nech mě ještě spát, jo?" zachumlal se zpět pod peřinu. Já ale přistoupila k jeho postel a odhrnula mu peřinu. Stačil mi pohled na jeho nahou hruď a tváře mi polil ruměnec. Mike si toho ale přes svůj záchvat nadávek a vzdechů nevšiml.

"Tebe se asi nezbavím, co?" to bylo to jediné, co jsem v záplavě nadávek rozeznala.

"Ne," usmála jsem se a on povytáhl obočí. "Že mě jednou zabiješ nebo že se tě nezbavím?" zeptal se. "No, asi oboje," pokrčila jsem rameny a on nasadil zmučený výraz.

"Tak co tedy chceš?" povzdechl si.

"No,….Mikoušku…. Nechtěl bys napochodovat k hraběnce do ložnice a vzbudit jí kvalitním bučením?" zeptala jsem se ho s nevinným úsměvem.

"Tak za prvé, ne, nechtěl. A za druhé, jaký proboha Mikoušek?" vytřeštil oči Mike. "Ale nic, to vymyslel kdysi dávno jeden cvok…" usmívala jsem se.

"Knihovník, že jo? A co teda vážně chceš?" rezignovaně se na mě podíval.

"Abys mě už nebudil takovými vtípky!" prskla jsem na něj a odešla dospat patnáct minut, které jsem věnovala Mikeovi.

O půl deváté do pokoje vešla služka a na psací stůl mi položila snídani, poté ke mně přistoupila a surově popadla mojí paži. Na předloktí mi pod kůží pulzovaly hodiny života. A právě tam přiložila kámen velký asi jako dětská pěst v barvě krve. Lehounce to štíplo. " Nyní tam máš 50 kreditů, hraběnka ti 10 kreditů velkoryse vrátila…" řekla a já měla pocit, že v jejím hlase cítím závist. Vycházela již ze dveří, když se hradem začalo nést hraběnčino kvílení. A do toho…bučení! Vyběhla jsem za služkou jen v noční košili a pozorovala chaos na chodbě. Všechny dveře se otevíraly a z nich vybíhala šlechta, dvorní dámy, rádci a sloužící - všichni běželi za hraběnkou. Počkala jsem na Mikea, který se vynořil s rozcuchanými vlasy a jen v tričku. Na chodbě jsme byli už jen my dva. Mike se na mě otočil a k mému překvapení se zazubil.

"Vidíš, co jsi způsobila?" zeptal se tiše.

"Jáááá?" zeptala jsem se a povytáhla obočí.

"Samozřejmě, podřídil jsem se tvému přání, Sofinečko!" usmál se.

"Jaké zase přání? A jaká Sofinečka?" vybuchla jsem.

"Vzpomínej…." Řekl a mně svitlo. Já vlastně chtěla, aby hraběnku vzbudilo bučení. A Sofinečka je nejspíš protiútok za Mikouška.

"Jak si to bučení, prosím tě, napodobil, když jsi tady?" zeptala jsem se ještě, ale on už mě táhl k hraběnce. "Uvidíš…" pronesl tajemně.

Hraběnčin pokoj se nacházel v honosné chodbě v srdci starověké části hradu. Na chodbě ležel tlustý smetanový koberec, u stěn stála přepychová sametová křesla, na stěnách vyseli velké obrazy předků hraběnky v ozdobných zlatých rámech a celkový dojem korunovala okna s vitráží vyvedenou v pestrých barvách. Kolem hraběnčiny komnaty se shromáždilo snad osazenstvo celého hradu. A všichni byli oblečeni jen v nočních košilích, pyžamech a pár jedinců ve spacím tričku.

"Sofie, nyní nás nikdo nesmí vidět spolu…" zašeptal vážně. Chtěla jsem se zeptat proč, ale on mi položil prst na rty. Poté odešel.

"Ach synu, podívej, co mi dal někdo do pokoje!" vzkřikla náhle hraběnka. Přistoupila jsem blíž. Našla jsem si v davu skulinku, kterou jsem pozorovala, co se děje vepředu. Stála tam hraběnka v dlouhé noční košili a dva muži. Jeden z nich byl hrabě, který si mě vybral za otrokyni a ten druhý byl… Mike. Tiše jsem zalapala po dechu. Mike je syn hraběnky! Bratr toho blonďatého muže, se kterým mám mít dítě! Nééé! Opatrně jsem odešla z chodby. V jednu chvíli jsem se střetla s Mikeovým pohledem. Byl tvrdý a ledový. Nevydržela jsem jeho pohled a odešla zpět do svého pokoje, kde jsem zhltla míchaná vajíčka a jakési podivné pečivo a topinku se sýrem a šunkou, převlékla se do kalhot, druhého trička a mikiny. Poté jsem dostala nápad. Eonglinu jsem viděla občas sluhy mazat sádlem panty u dveří, takže máslem by to také šlo, ne? Vzala jsem do ruky čtvrtku másla, kterou jsem dostala k snídani a přejela s ní po pantech. Radši jsem to ještě dvakrát zopakovala a opatrně otevřela bílé dveře. Nevydali žádný zvuk. Spokojeně jsem vyklouzla z pokoje na chodbu a snažila se dostat do věže. Do knihovny. Nakonec jsem stanula před dveřmi do tajemného světa knih. Radostně jsem otevřela dveře a vstoupila do několika patrové knihovny. Až nyní jsem si všimla menšího stolku, za kterým seděl stařec. Nebyl to ten Japonec, kterého jsem viděla včera. Usmál se před sebe a zeptal se mě, jestli jsem Mike. "Ne, já jsem Sofie," také jsem se usmála a já si všimla, že jeho oči jsou jaksi prázdné… "Vy jste slepý?" polkla jsem a stařec přikývnul. Pod jeho nevidoucím pohledem jsem za chvíli rozpačitě zrudla. Proto jsem se rozhodla schovat se do první řady knih. Na stole již svitek samozřejmě nebyl, místo něj tam ležela útlá knížka smaragdově zelené barvy s názvem Moje apokalypsa. Autor byl vyveden nevýraznou bahenní zelenou a já se neobtěžovala si ho přečíst. Knížku jsem vzala ze stolku a usedla do houpacího křesla. Zabořila jsem se do sametu a otočila na první stránku.

Z doby, kdy jsem se narodil, si nic nepamatuji, ale můj bratr David mi se zvrhlým potěšením říkával, že jsem nechtěné dítě. Trvalo dlouho, než mi prozradil, co se tehdy doopravdy stalo… Když jsem se narodil, moje máti prý zanaříkala, proč jen bůh dal, abych se narodil.

Deníky plné lítosti mě nikdy nebavily, proto jsem začala knížkou listovat odzadu, což byl můj zlozvyk z mládí. Samé prázdné stránky… Náhle jsem ve změti listů zahlédla ruční písmo. Navazovalo na tištěný text a já začala číst.

Píše se 7. 10. 3050. Se svým prokletím jsem se již smířil a naučil se s ním žít. Ale nyní se opět dere na povrch a já se nedokážu tak dobře ovládat jako před týdnem. Je na to jediná odpověď - otroci, které včera přivedli, na mě nezapůsobili. Normálně jsou otroci za týden mrtví "nešťastnou náhodou", neboť je to jediný způsob, jak udržet své prokletí pod rouškou tajemství. A já dokonce vím, kdo za povstáním mého prokletí stojí - půvabná rusovláska Sofie! Ta ale nesmí být zabita. A mám pocit, že ani nebude… Ale ne kvůli mně. Kvůli Davidovi. Ten si ji vybral mezi všemi otrokyněmi jako matku svých dětí a svojí snoubenku. Máti tvrdila, že bude vděčnost sama. Ale zatím, to tak nevypadá… Viděl jsem její tetování na rameni, slzu. Jsem si jist, že jsem našel tu, která mi byla předpovězena, za matku mých dětí a mojí lásku. Mých, ne Davidových.

"Ta, se slzou bdící, s vlasy rudými, poklekne před tebou. Ona bude Tě do smrti nenávidět, pokud nezplodí potomka s tebou dobrovolně. Pokud ji nemiluješ, přijď za mnou ještě jednou, střelče…" tak zněla její věštba a já vím, že za věštkyní do Delf nebudu muset! Ale přesto se o ní Matka nesmí dozvědět. Myslím, že by Sofiinu smrt přivítala…

Třásl se mi horní ret, a přestože výlev pokračoval, zaklapla jsem knihu. Ještě dříve než jsem se podívala na autora knihy Má apokalypsa, tušila jsem, kdo to má na svědomí. Potřebovala jsem se však ujistit. Mikelius Aerd, stálo na přebalu. Frustrovaně jsem hleděla na knížku, než jsem jí štítivě odložila. Zvedla jsem se a vypochodovala kolem slepého starce ven z knihovny. Už jsem chtěla zahnout, když jsem ještě strčila hlavu do knihovny a ze rtů mi vyklouzlo tiché nashledanou. Poté jsem vydala do svého pokoje. Posadila jsem se do vany a nechala na sebe proudit horkou vodu.

V dáli se zelenaly kopce a obloha dostávala zlatý odstín zapadajícího slunce. Seděla jsem na balkóně, již umytá, avšak stále otrávená sama sebou. Stále jsem byla otrokyně, přestože jsem budoucí snoubenka hraběcího syna. Utekla jsem sem po obědě, nedokázala jsem si totiž nezávazně povídat s hraběnkou, která by mě nejradši popravila. Poté, co jsem četla Mikeovy zápisy, vím, že jestli to prozradí, bude na mě posláno hned několik nájemných vrahů. Díky, nechci. Ale můžu ještě stále Mikeovy věřit? Co když i on chce vidět jak se topím/ jak se omylem zamotám do oprátky/ jak omylem vypadnu z okna atd.? S hlavou plnou těchto otázek jsem nepochodovala zpět do pokoje a zjistila, že mi služky donesly večeři. Pustila jsem se do večeře. Tuhle večeři měl určitě na svědomí Mike, protože královna by nikdy nedovolila, aby byli k večeři řecké brambory s tzatziki a jakýmsi podivným kouskem masa. Nebo ano? Od malička žiji v moderním světě. Stačí pak jediné vybombardování rodného kraje a já se ocitnu ve středověku. Vlastně ne - nacházím se na hranici klasického moderního lidského světa v roce 3050 a v umělém Alfském středověku. Nikdy nepochopím, proč mají hraběnka a můj snoubenec tak rádi středověk. Příliš brzy byl můj talíř prázdný a můj žaludek se svíjel hladem. Pravda, oběda jsem se ani nedotkla, což bych nyní chtěla docela vrátit zpátky. Odložila jsem vidličku úhledně na talíř a vyšla z pokoje do chodby, kde mě ovanul ledový vzduch. Jediné místo na hradě kromě mého, Mikeova pokoje a jídelny byla knihovna. Doufala jsem tedy, že potkám nějakého vojáka, aby mi ukázal, kde se jídelna nachází. A opravdu mě nejbližší voják dovedl do moderní kuchyně, jak jsem mu poručila. Už zdáli jsem cítila lákavou vůni tzatziki a pečených brambor. Voják se ztratil stejně nepozorovaně, jako ten, který mě odvedl do knihovny. Uvnitř, jak jsem čekala, byl Mike a několik kluků, kteří společně obíhali hrnce a pekáče. Mike mě hned uviděl a zazubil se. Proti své vůli jsem se také pousmála. "Já věděl, že si cestu do kuchyně najdeš, když ti dám malou porci!" usmíval se Mike a mně došlo, že jsem dokonale skočila na jeho lest. To ale nic nemění na tom, že mám hlad. Na stole uprostřed kuchyně stál talíř s brambory, tzatziki a tím stejným podivným masem, jaké jsem našla na talíři ve svém pokoji. "Si vezmi, ty jsme ti dali s kluky na stranu," usmíval se Mike a kluci přikyvovali. Mhhh, a to jsem si vždycky myslela, že hrabátka jsou namyšlený a rozmazlený, ne že běhají po kuchyni a vaří večeři pro celý hrad. I když o Davidovi to asi s tou rozmazleností a leností platilo. David a Mike se sobě vlastně vůbec v ničem nepodobali. Hladově jsem se pustila na jídlo a kluci se začali chechtat. Náhle Mike utichl. Překvapilo mě to. Podívala jsem se na něj, a proto mi neuniklo, jak jeho tělo začíná omotávat temnota a on se pomalu mění v cosi neforemného a tmavého. Kluci naráz zmlkli a přikrčily se ke stěnám. Já ochromeně stála vedle stolu a to, co před minutou bylo Mike, se na mě vrhlo. Chtěla jsem ječet, ale všechen křik mi zamrzl v hrdle. Skočil na mě a chtěl ze mě vytrhnout kus masa. Náhle se zastavil. Rychlým pohybem ze mě seskočil a vyběhl oknem ven. Přerývavě jsem dýchala. Kluci se kolem mě sesypali a jeden z nich hlasitě kýchl. "Je to pach démona!" vysoukal ze sebe a mě v tu chvíli došla pravda. Mike, můj Mike, je století hledaný démon!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 13. února 2014 v 18:53 | Reagovat

Já Ti dám cvoka! Tsss...! :D
A ta delka? Hmm, ehm...No, šlo by to :D!
Já říkala, že je Mikoušek debžot :-D A nejradši bych ho zabila, ale samozřejmě se těším na jednu určitou část :-D Smrt Kozímu bobkovi! Já vím, už Tě s tím tak trošišku rozšiluju, čo? :-D
A teď mě prosím omluv! Musím sprdnout Áďu! Páč se mi hrabe na stole a zrovna má ve svých praciškách Šampíka!

2 Kačíí Kačíí | Web | 13. února 2014 v 19:07 | Reagovat

Děláš si srandu... to byla naprosto nádherná kapitola :-)  :-) Chci další :-)  :-)

3 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 13. února 2014 v 23:01 | Reagovat

To je nádherná kapitolka!:33

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 14. února 2014 v 19:33 | Reagovat

Wow.. docela napínavá a hodně zajímavá kapitola. Takže tu máme démona, jeho zápisky, Sofie v tom podle mě taky nebude úplně nevině :D Ty si určitě viděla film Vyměřený čas že? Myslím si, že si z toho vzala inspiraci s těmi hodiny života.. :-) A jsem moc zvědavá co bude dál. Snad se ji nebude teď vyhýbat, i když je to docela pravděpodobné... :-)

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 14. února 2014 v 20:17 | Reagovat

[4]: na email: plevova@hostbrno.cz :D A četla by si Významný, kdybych je začala psát znovu od začátku?

6 S-night S-night | Web | 16. února 2014 v 12:26 | Reagovat

Toho démona bych tedy neodhadla. Nečekala bych to. Jinak, co to bylo za nápad dát svůj deník do knihovny? :D :D Nojo, nikdo není dokonalý. Myslím, že kdyby někdo jako Mike žil v našem dnešním světě mohl by být označován za delikventa... Ačkoliv, jeho povaha se asi taky ještě ukáže trochu více.

Doufám, že další kapitolka bude co nejdříve.

[5]: Vyměřený čas jsem taky někdy dříve viděla. Ale nenapadlo mě, že je to z toho. Jsem to ale debil! :D

7 Zzz Zzz | Web | 16. února 2014 v 15:44 | Reagovat

Na blogu je hiatus!

8 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 18. února 2014 v 17:24 | Reagovat

Mike je fakt sexy jméno, no :D Takovej sebejisťák jsem ještě nezažila xD :D
Mmt ještě ti musím pochválit ten citát! :D Raději shořet, než vyhasnout :333 Krása :D
Už se těším na další!! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama