Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Sofie || 3. kapitola

24. února 2014 v 16:44 | Ellnesa |  Sofie
Ahojky! Dneska žadné recenze, poezie nebo hlášky, ale pořádná kapitolka Sofie. Léčebnu nějak ne a ne dopsat, i když v hlavě už mám vymyšlený boží konec, za který mě (ne)zabijete. Jo a tu básničku možná někdo pozná... Takže - kdo bude tak děsně šikovný a prozradí jak se básnička jmenuje? Ano pochází od jisté Ellnesy... :D
Vaše Ellnesa

Třetí kapitola



Na balkóně byla zima, ale já ho stále odmítala opustit. Tiskla jsem si k dlaním rukávy béžového vlněného svetru. Byl obyčejný, ale teplý. Nevšímala jsem si zaklepání, otočit se mě přimělo až prudké otevření dveří. Ve dveřích stál David. Ve tváři se mi objevilo zhnusení, překvapení, zvědavost a… a bolest. Nebyl podobný Mikeovy, ale pohled na něj byl přesto bolestivý.

"Děje se něco?" zeptala jsem se na oko bázlivě. David si sedl vedle mě na balkón. Pročísl si světlé vlasy a vrhl na mě pohled svých zlatých očí. "Nemysli si, že nevím o Mikeovy…" začal, ale já mu do toho skočila. "Já taky vím, že je to démon!" vykřikla jsem rozhořčeně. "NE, já mluvil o Tobě a Mikeovy. Vím, že mě nechceš, vím, že mě nenávidíš, vím, že Tě hraběnka touží vymazat z povrchu zemského," nadechl se David. "Takže jsi mě přišel zničit?" otázala jsem se rozhněvaně. "Ne, já Tě totiž také nemiluji, Sofie! Přišel jsem ti dát sluchátka a MP3…" uculil se David a já otevřela ústa úžasem. S úsměvem mi podal MP3 a já si zarazila sluchátka do uší. "Co to je?" zeptala jsem se podezřívavě, když se mi do uší vlila Euphorie - přes čtyřicet let stará píseň. "Připomíná mi to domov," pokrčil rameny. Mě také. Je to jen shoda náhod? Pevně jsem tiskla víčka k sobě, a když jsem je otevřela, zračila se mi v nich odhodlanost. "Ty jsi hraběnčin pravý syn?" hlas se mi lehce třásl, ale vytrvala jsem. Ta otázka jako by cinkla o obrovské tajemství v Davidovi. "Nejsem si jist tolika věcmi, ale na tuto Ti odpovědět dokážu. Nejsem," věděla jsem, že se snažil zadržovat slzy. "Řekni mi svůj příběh" poprosila jsem ho.

"Narodil jsem se v Elíe, kde jsme bydleli s ještě jednou rodinou, jak je v Elíe zvykem. Byly mi tři roky, když se matce narodila holčička. Moje sestra. Nebyl jsem při jejím narození. Když si ji rodiče přivedli domů, ihned jsem si ji oblíbil i druhá rodina ji milovala. Zvláště jejich roční syn. Roky utíkali a z mé sestry se stala úžasná dívka s rusými vlasy a jasně zelenýma očima. Její hlavní zálibou byli knihy. Poté je ale musela odložit, protože náš otec i otec druhých dvou dětí se utopili, když se vraceli přes moře k nám. Já jsem začal pracovat a moje sestra s Radimem…" "Řekl jsi s Radimem?!" "Ano, proč?" "Nic." "Tak jo no… takže sestra s Radimem začali lovit. Moje malá desetiletá sestra začala lovit. Pamatuji si, že hraběnka tehdy vydala vyhlášku, že kdo obětuje svého syna ve věku třinácti let a předá ho hraběnce, bude zahrnut nesmírným bohatstvím. Vím, že nikdo syna odevzdat nechtěl. Za pár dnů mě naše sousedka poprosila, abych jí pomohl opravit rybářskou loďku, neboť její muž ji v rybářství nepodporoval a zničení lodě mu udělalo radost. Otec takové věci dělával a já s ní proto šel. Vedla mě k řece Saldvii. A náhle…. Spatřil jsem těžkou kovovou palici, jak se rychle blíží k mé hlavě. Poté se mi zatmělo před očima. A dál si nic nepamatuji," David ještě dobrou půlhodinu koukal do prázdna a nevnímal. "Na oplátku chci znát Tvůj příběh," zašeptal. Nechtěla jsem mu prozrazovat to, na co jsem přišla, a proto jsem pouze přikývla. Davidova pozornost nyní plně patřila mně. Polkla jsem.




"Když jsem se narodila, vítalo mě již šest lidských tvorečků. Můj bratr a rodiče s druhou rodinou, se kterou jsme bydleli, jak bylo zvykem v naší vesničce Elíe. Byla jsem obklopena dvěma poté třemi kluky - byla jsem jediná nedospělá dívka v naší dvojnásobné rodině. Poté když se s našimi otci potopila loď, byli jsme nuceni se uživit. Můj starší bratr pracoval, já s Radimem jsme lovili. Když bylo bratrovi třináct, ztratil se. O rok později začalo bombardování. Elíe se zatím bomby z nepochopitelných důvodů vyhýbaly. Až když o třičtvrtě roku později, kdy vybombardovali sousední vesničku, dostali nejspíš teroristé zálusk i na nás. Netuším, kdo od nás zemřel…" zavřela jsem oči, jako kdyby mi to mohlo pomoci zapomenout. Nepomohlo. David vedle mě zrychleně dýchal. Že by ho napadlo to samé, co mě? "Jak se jmenoval Tvůj bratr?" vypálil na mě. "David," vydechla jsem. "Proč jsi na mě byl tak hrubý a náhle se chceš s otrokyní bavit o svém životě?" vyprskla jsem. On mlčel. "Vzpomínky se mi vrátily, až když jsi přijela do hradu. Jako kdyby pominul nějaký účinek kouzla. Je to… divné!" řekl neklidně. Věděla jsem, že myslíme na to samé. Kolíbala jsem se dopředu, dozadu a přitom si tiše pobrukovala.

"Jen skučení v korunách stromu,

jen to donutí mě k tomu,

odložit nafoukanou masku,

vypnout hudbu,

která vlévá se mi do uší,

nedodívat Kvasku.


Kolem mě zní ptačí zpěv,

přesto objímá mě prazvláštní jev,

kolem mě jest vzduchoprázdno,

neslyším šumění zelených listů

vnutit si,

že je to jen sen,

jde mi snadno.


Když rozplyne se závěs halící svět,

dokáži slyšet, jak kvete i nejmenší květ,

pohlazení vánku,

do uší zpívají mi ratolesti přírody,

kouzelní ptáčci,

pomáhají mi najít vílu večerních červánků.


Dnes již vím,

to, na co každý přijít sám musí,

já říci vám to nesmím,

však přesto:

ticho není jen vzduchoprázdno,

prázdný okamžik zvukosféry,

je to libý souzvuk lesních dlaní,

neodhalitelné tajemno,

čarování noční víly,

zvířecí šeptání."


David se na mě rozčarovaně podíval. Tu píseň určitě poznal. "To napsala moje matka!" vykřikl a vrhl se mi po krku. Výkřik mi odumřel v hrdle, dnes již podruhé. "Tu píseň… mi zpívala matka!" vykoktala jsem, když mi jeho prsty obtočily krk. Pustil mě a já se dobelhala k posteli. David stál a nehýbal se. "Jak se jmenovala Tvá sestra?" zeptala se po chvíli váhání. "Sofie."

"To… jsi to vážně ty, sestřičko?" zeptal se s úžasem ve tváři. Sourozenecky mě objal. "Hraběnka…" řekla služka, která vstoupila do mého pokoje bez zaklepání, když spatřila Davida, jak mě objímá. Rychle zabouchla dveře a my se napjali. "Šla to říci hraběnce…" vyřkl David to, co jsme si mysleli oba. "Nesmíme říci hraběnce, že jsi má sestra, že se mi vrátila paměť, neboť to by znamenalo smrt pro oba. A když budeme předstírat, že no… prostě že děláme to, co hraběnka chtěla a stále chce, Mike bude mít při nejmenším chuť nás zabít… Takže, koho se bojíme víc? Sadistické hraběnky nebo nejmocnějšího démona?" "Hmmm, hraběnka je schopna všeho, ale Mike…" přemýšlela jsem nahlas, ale David mi do toho vtrhl. "Co Mike?!" vyjel na mě a mně se vybavila chvíle, kdy jsme byli malý. "No, přece utekl dřív, než mi stačil ublížit!" vypískla jsem rozhořčeně. "Je to démon, Sofi, omámil Tě, parchant," řekl již mírněji. Parchant, zrádce… Již se mi nechtělo vykřiknout, že možná není tak úplně zlý. Možná měl David pravdu. Přestávám cítit k Davidovi odpor, možná je to tím, že je to můj bratr. Ale stále je tu možnost, že mi lže a jen si snaží získat mou důvěru. "Už to chápeš?" řekl tiše a blonďaté obočí mu vylétlo vzhůru. Nereagovala jsem. Nechtěla jsem přiznat, že v tomto podivném moderním světě nechápu naprosto nic. Náhle se ozvalo zaklepání. Můj bratr lehce vklouzl do koupelny. Já jsem pomalu otevřela a vytřeštila oči. Za dveřmi stála hraběnka Schuler. Nahlédla za mě a tvář jí potemněla. "Je tady David?" zeptala se mě temně. Zavrtěla jsem hlavou. "To je dobře," prskla a vtlačila se přese mě do pokoje. Dveře se za ní samy zabouchly. Nadskočila jsem, když jsem spatřila hraběnčin krvelačný pohled. "Stejně to mezi vámi trvalo moc dlouho a navíc ty a ti kluci z kuchyně jste jediný svědci Mikeovy proměny… Skončím to tady a teď!" zavřeštěla a odtrhla si sukni. Pod ní měla černé legíny a opasek s dýkami. Silně si stiskla zápěstí, na kterém měla masivní náramek s velkými rubíny. Namířila jím na dveře a ty náhle pohltila rubínová záře. Když se rozplynula, nebyly zde již žádné dveře. Za to já jsem se v agónii svalila k zemi. "Och, jak příhodné, že energii tentokrát náramek vysál z tebe!" ledově se usmála hraběnka. Nejspíš jsem právě pochopila, jak mě dokázal Mike dostat z knihovny. "Stejně nechápu, jak to že ten japonský dědula, kterého jsem poslala Tě zabít, neuspěl. Vždyť dokáže zabíjet dotykem!" přemýšlela nahlas, zatím co pečlivě vybírala dýku. Vykřikla jsem. Z koupelny se ozvalo třísknutí a já i hraběnka jsme ztuhly. Poté hraběnka neurvale otevřela dveře. Opatrně jsem tam také nahlédla. Nikdo tam nebyl. Kde je David?

"Nejspíše se mi jen něco zdálo," utrousila úsečně hraběnka a rychle se na mě otočila. V rukách se jí zaleskla černá dýka. Obnažila zuby v podivném psychopatickém úsměvu a začala mě hnát na balkón. Zaklopýtala jsem a dýka se ocitla špičkou v mé kůži. Zasténala jsem a zrak mi rozmazal závoj slz. Z posledních sil jsem ucouvla a přimáčkla jsem se k zábradlí. Chvěla jsem se částečně strachem a chladem, který vydávalo kovové zábradlí. Hraběnce se ďábelsky lesklo v očích. Bílé vlasy za ní nespoutaně vlály v nečekaném větru a ona připomínala smrtku. Alespoň mojí smrtku. Zrychleně jsem dýchala. Nemohla jsem dělat nic.

"Sofie! Miláčku, kde jsi?" ozval se někdo ode dveří, které se tam opět objevily. David! Hraběnka ode mě vyděšeně odskočila. David se těžkým krokem přihnal k nám. "Matko? Vysvětli mi to!" řekl a zatvářil se nadutě. Hraběnka se prudce nadechla a vážným hlasem prohlásila, že jsme se dívali na oblohu. Věděla jsem, že David pravdu zná, proto jsem se přinutila přikývnout. "Ach matko, bez sukně Ti to příliš nesluší!" zašeptal posměšně. Hraběnka se dala k odchodu. Tušila jsem, co chce bráška (to slovo bylo pro mě tak nezvyklé!) dělat. Chci se nechat zabít nebo hrát tuto stupidní hru? Chci hrát! Vyhoupla jsem se na postel a vyzývavě se na Davida usmála. David stál zády k hraběnce a na tváři se mu zračil omluvný výraz. Poté se jeho tvář změnila. Nabrala arogantní výraz a on se otočil k hraběnce, která překvapeně stála přede dveřmi a dívala se na nás vytřeštěnýma očima. "Mami?" zeptal se netrpělivě David a hraběnka rychle odešla. David se zhroutil vedle mě na postel. Sourozenecky jsem ho objala. "Vybral jsem si, že se více bojíme hraběnky… A ještě něco," hlesl tiše. Podívala jsem se mu do očí. "Co?" vybídla jsem ho. "Měla bys otěhotnět s Mikem!" "Cože!" vypískla jsem. V jedné chvíli o Mikovy říká, jaký je to parchant a v druhé mi nařizuje, abych s ním otěhotněla. "Nech si to projít hlavou, Sofi… jen ty víš, co chceš," řekl znaveně a odešel.

Bezmyšlenkovitě jsem brouzdala hradem, až jsem narazila na Knihovnu. Ostatně všechny moje cesty vedou sem, ne? Chtěla jsem vstoupit, když jsem uslyšela hlasy. Hraběnku a slepého starce. "To nemůžu, zničím tím bohatství této knihovny!" "Mně je to jedno! Dneska o půlnoci sem vpustíš moje muže a ti zlikvidují všechno důležité…" "Ne, to nedovolím!" "Chceš za to zaplatit životem?" řekla hraběnka rázně a já zaslechla klepání podpatků. Rychle jsem vklouzla za dveře. O chvíli později se dveře prudce rozrazily a hraběnka vypochodovala ven. Počkala jsem a chvíli na to, jsem již po špičkách procházela kolem starce. Ten se ke mně ale otočil a zamířil na mě svůj nevidomý pohled. "Vím, že jsi zrakoelira, chci Ti něco ukázat," řekl přímo a jistým krokem mě vedl do první uličky. Zrakoelira? Co to probůh je? Mezitím mi již podával ten svitek s mapou, který jsem měla v rukou již první den. Co se tady děje? "Čti, dítě, čti!" přikázal mi a já přečetla jednu jedinou větu schovanou v pravém dolním rohu. Dne Runy vyhlazen bude středověk! Stařec sebou cukl a poté tiše řekl, ať ho následuji. Mlčky jsme vstupovali do poschodí rozlehlé knihovny. Zavedl mě až úplně nahoru. Železné dveře otevřel drobným klíčem a usadil mě na sametové křeslo, které trůnilo u malého okna, z dalších stran obklopené knihami. "Co mám dělat?" vyletělo mi z úst docela zbytečně, protože slepý stařec, který náhle otevřel krví podlité oči, mi zamáčkl oči a mě obklopila temnota… "Co se děje?" vypískla jsem, když jsem nedokázala otevřít oči. Slyšela jsem tichý zlomyslný smích starce. "Jsi slepá, děvče! Jen takto, jsem si mohl navrátit zrak! Ach mučilo mě, jak jsem ze sebe musel dělat pokorného dědečka… Konečně budu moct vyhladit středověk!" dodal a já zaslechla odcházející kroky a zamykání dveří…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 24. února 2014 v 16:59 | Reagovat

Moc pěkná kapitolka:3 Ale na básničku si nějak nevzpomínám. Mám sice dojem, že jsem ji už četla, ale nwm:DD

2 Ami Ami | E-mail | Web | 25. února 2014 v 16:26 | Reagovat

Já to říkala a říkám, že hraběnka je naprsotej debil!

3 Kačíí Kačíí | Web | 1. března 2014 v 17:20 | Reagovat

Kapitola se mi moc líbila, povedla se :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama