Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Březen 2014

Nápad - Minulost

31. března 2014 v 20:18 | Ellnesa |  Ellnesiny myšlenky
Na rtech mám úsměv, což je neobvyklé. Začínám bez pozdravu, další nezvyklost. A to všechno proč? Chci napsat jistou povídku, ve které dostala hlavní hrdinka ultimátum. A já ho dala i sama sobě. A to smířit se se svou minulostí. Chci se za ní ohlížet s úsměvem, bez beznaděje. Protože jsem pochopila, jak úžasné lidi mám vedle sebe!
Ami, Dave, Terka, Anet, všichni ze ZUŠ... atd. Já mám radost. A nevím proč. Nebo vím? Odplula zima a s ní - doufám - i mé deprese. Děkuji i všem, co mě podržely nad vodou...
Ale teď bych vám chtěla něco ukázat ;-)


Krutá pravda minulosti

25. března 2014 v 20:33 | Ellnesa
Krátká povídka na TT

Krutá pravda minulosti

Dnes nám odpadla hodina biologie a NJ, proto jsem si to šlapala do kopce k našemu řadovému domku už v téhle době. Dokončovala jsem devátou třídu, po prázdninách bych měla nastoupit na gympl. Docela jsem se těšila. Slunce dost pálilo a to byl teprve květen. Přestože je teplo na tílka, já nosím cokoli, u čeho vím, že nikdo nezahlédne moje záda, pokrytá tajemnými symboly. Je to něco, kvůli čemu jsem se stala třídním outsiderem. Náhle jsem dopadla na zem. Tvrdě a přímo na má zohizděná záda. Přejela jsem pohledem po svém okolí a spatřila několik právě kvetoucích violek kousek ode mě. Nepamatovala jsem si je, ale to bylo docela normální. Vyškrábala jsem se na nohy a z pohledem radši zabodnutým do země jsem si to vyšlapovala uličkou k naší cihlově červené řadovce s malou, útulnou zahrádkou. Když jsem stanula, před domem s popisným číslem 5, zarazila jsem se. Mosazná číslice 5 byla řádně nablýskaná, z velkého okna do obejváku bylo vidět velkou oranžovou pohovku, přestože tu už roky nemáme. V mém pokoji bylo zataženo tmavě fialovými závěsy, přestože nyní se mi tam skvěly bílé. A u chodníku před sousedovic domem stála černá škoda, přestože tu jsme s nimi před dvěmi lety odvezli na vrakoviště. Zavrtěla jsem hlavou. Ale byla jsem příliš unavená z písemek a vraždila bych pro svou postel, tak jsem jen vyhrabala klíč a zmizela uvnitř. V bílé předsíni byly pečlivě vyskládany boty, které jsme všichni už minimálně rok a půl na sobě neměli a bundy, které visely na věšácích jsme dali na charitu. Tady něco nehrálo! Vyšlapala jsem schody nahoru a náhle to zaslechla. Pláč tlumený látkou a naštvané syčení. Když jsem opatrně přišla blíž, začalo se syčení formulovat na slova. Na výhružky. Na sarkastická oslovení a posměch. Chtělo se mi řvát. Protože se to všechno ozívalo z mého pokoje. Vyběhla jsem posledních pár schodů a prudce rozrazila dveře. Na posteli jsem ležela spoutaná já...
Tedy spíše mé mladší já. Poznala jsem sama sebe i oblečení, které mělo moje mladší já na sobě. V tu chvíli mě do hlady trkla naprosto nesmyslná, ale očividná odpověď. Přenesla jsem se do minulosti. Ale.... ale vždyť to je blbost! Hlas mi zamrzl v hrdle. Kolem mého mladšího já jsou tři muži - dva moje mladší já drží a třetí mi na nahá záda ryje symboly. A vedle něj sedí moje matka a jehlou mi přes páteř kreslí jednu velkou rostlinu plnou kudrlinek. Teď vykřiknu. Moje matka i muži na mě upřeli oči. Jejich pohledy mě propalovali. A taky jsem v té chvíli poznala, že u mého mladšího já neklečí moje matka, ale její dvojče - Amálie. Blonďaté téměř býlé vlasy jí padají do temnotou zakalených očí a jsem musela odvrátit pohled. "Spoutejte ji! Víme, že první příznaky má, myslím, že prokletí by se mělo brzy dovršit celé! A Alberte, dejte malé Alici něco na vymazání paměti, vím, že jste si v té své alchymistické kobce jistě něco takového vytvořil!" zařvala podivně zvráceným hlasem Amálie a dokončila poslední květinovou kudrlinku. Poté se mi obraz rozplynul před očima a já ležela ve svém bleděmodrém povllečení ve svém pokoji. Třásla jsem se a cítila neovladatelnou psychickou bolest. Co je to za prokletí? Proč mi to Amélie udělala? Tričko jsem si přetáhla přes hlavu a rukama si přejížděla po holých zádech. Pod prsty jsem cítila vyryté květiny a symboly. Strnula jsem, když moje prsty přejely po té poslední kudrlince. Z očí mi začaly kapat slzy a já se cítila jednoduše ztracená. Krčila jsem se na posteli, prsty stále položené na páteři. Stále jsem viděla před očima celý výjev. A najednou mě ochromila neuvěřitelně bolestivá křeč a já se propadla do temnoty. Tentokrát ovšem ne do jiné doby...

Psáno magií || 1. kapitola

24. března 2014 v 19:00 | Ellnesa
Ahojky. Jak jsme s Ami slíbily, že se zde objeví první kapitola naší společené povídky. Možná jste zaznamenali i info ;-)
A prosím, mějte s námi strpení (nebo alespoň se mnou :-D), první kapitoly jsou takové o ničem... První kapitolu jsem tedy stvárnila já, takže je z pohledu Lucy. Je krátká, ale to vám doufám nevadí. Vaše Ell

1. kapitola


Lucy, Londýn - 21. 7.

"Lucy, Akomendra," říkala jsem si potichu, když jsem zadávala uživatelské jméno a heslo. Otevřela jsem Chat a podívala se, jestli je v chatovací místnosti jistá Penelope. Nebyla tam. Povzdechla jsem si a shodila Chat na lištu. Vykoukl na mě můj blog. Přejela jsem pohledem po tyrkysovém záhlaví stránky, když jsem ztuhla. Moje tělo se začalo chvět, ačkoli mi nebyla zima. Upřela jsem pohled na svou dlaň, která jemně vibrovala. Měla jsem strach, ačkoli se to stalo již třikrát. Levé oko mi začalo cukat, což se ještě nestalo. Nezačne se nakonec chvět i můj mozek? Chvění a vibrace neměly konec, ale stále mi naštěstí cukalo jen v jednom oku. Pevně jsem zavřela oči a přiměla levé oko začít míň cukat. Soustředila jsem se na to, aby vibrace zmizeli. A ty opravdu jako mávnutím proutku zmizeli. Náhoda?! Znova jsem otevřela Chat a s potěšením zjistila, že Pen je již online. Po chvíli přátelského psaní, jsem se jí rozhodla napsat to o těch vibracích. Dnes jsem cítila jakési podivné vibrace…, zněla moje zpráva. To je… ehm, divný, z její odpovědi jsem byla zmatená. No jasně, že je to divný! Taky mi trochu cuká v oku!, moje odpověď byla trochu plamenná, ale Penelopina odpověď mě ujistila o tom, že jí to nevadí. Na to pomáhá hořčík. Ten je třeba v dýňových semínkách. Zkus to, sama to mám vyzkoušené…

TY to máš vyzkoušené?!, nadatlovala jsem do počítače a nerozhodně se dívala na prázdnou obrazovku. Záhy přišla odpověď, že ne. Neee, vůbec. Bez přemýšlení jsem vypnula notebook a zalezla si pod peřinu, stejně jsem již měla spát. Přitáhla jsem si pískově hnědou přikrývku až ke krku a chtěla usnout. Ale vylo mi jasné, že tak lehké to nebude…

Kolem byli plameny. Z jejich zářivé barvy mě bolely oči a z jejich tepla se mi dělalo mdlo. Utíkala jsem mezi plameny ve snaze dostat se k vodě. Nebo prostě pryč. Pryč, pryč, pryč! Když se oheň začal rozestupovat, pocítila jsem naději i strach. Bylo to podivné, děsivě matoucí. Ale vysvětlení bylo jednoduché - blížilo se ke mně cosi černého a ohnivzdorného. A nevěstilo to nic dobrého. Ustupovala jsem, co jen plameny dovolovali, ale to něco si mě všimlo. Ach ne, prosím, jen to ne! Černé cosi se zastavilo. Proč? Jo vlastně, kvůli mně. Jako bych se smrti neděsila. Počkat, vážně jsem přestala mít ze smrti strach??? Jakýsi tmavý provaz, nejspíš lano, se mi omotalo kolem pasu. To černé cosi, byla podivná vesmírná loď. Nic jsem nechápala a paní s dvěma hlavami, která z ní vystoupila, mi v tom, to pochopit, zrovna nepomáhala. Ta žena byla vyloženě divná. Obstupoval ji šedý kouř, a když promluvila, měla překvapivě zvučný hlas. Kterými ústy to říkala?!? "Kdo jsi?" zahřímala a já vzdorovitě mlčela. Provazy se mi těsněji zařízli do látky. Bolelo to a ne zrovna málo. Tak jo, řeknu jí to. "Jmenuji se Lucy Taylorová a je mi patnáct. Bydlím v Londýně, kde budu po prázdninách studovat na střední škole University College London. Bydlím s rodiče, moje sestra studuje ve Francii…" začala jsem, ale dvojhlavka mě přerušila. "Vibrace, co nějaké vibrace?" její hlas byl vážně děsivý. Víc než její zjev. Polkla jsem a přikývla. Vážně se na její tváři mihlo uspokojení?

V tu chvíli jsem se probudila. Spala jsem asi půl hodiny. Načechrala jsem si pruhovaný polštář a oko mi znovu cuklo a to několikrát za sebou. A stále se nehodlalo uklidnit. Super! Hned ráno si musím opatřit dýňová semínka!!!


Psáno magií || info

23. března 2014 v 18:04 | Ellnesa |  Psáno magií
Ahoj! Pokud jste navštívili v poslední době blog mojí sestřičky, jistě jste tam narazili na ochutnávku z povídky Psáno magií. A proč tady začínám o Amiině povídce? Protože jsem spoluautorka této povídky. Ale to už jistě také víte. Mojí svěřenkyní se stala Lucy, dívka z Londýna s - naprvní pohled - dokonalým životem. Ovšem, že ji život a deprese nastražili nejednu překážku, téměř nikdo neví. A že je plná starodávné magie netuší ani ona sama...
Mám pro vás napsané info a anotaci - tak směle do toho!


Název: Psáno magií

Autor: Ell a Ami

Žánr: Fantasy

Postavy: Lucy Taylorová, Penelope Graiová

Počet kapitol: ???

Místo děje: Anglie - Londýn a Oxford

Citát: "Smrt je lék na neléčitelné." - Camilla Barnet (Moc díky, Cam!)

Anotace: Jsme dvě. Dvě rozdílné síly, přesto neskutečně podobné. Máme podobný, přesto jiný úděl. Víš, kdo jsme?
Co když v našem světě existuje magie? Co když má ta magie hmotnou podobu? Co když se ukrývá v srdci dvou dívek?
Lucy je patnáctiletá dívka z Londýna s úžasnou rodinou. Ale všude je nějaký háček, tady dokonce dva. V minulosti udělala něco děsivého a to trauma ji provází celou dobu. A to druhé je neméně šílené - stává se otrokyní magie.
Penelope je patnáctiletá dívka z Oxfordu. Zemřel jí otec, její matka se znovu zamilovala, tentokrát do tyrana, který Penelope ničí. Už od osmé třídy sní o tom, že zmizí z Oxfordu pryč. Když má šanci, okamžitě po příležitosti skočí. Proč taky ne? Co mají Lucy s Penelope společného? Co se stane, když odhalí prokletá tajemství?

Tak co vy, těšíte se na první kapitolu?

Vůně

19. března 2014 v 18:29 | Ellnesa |  Snění Lazuritových víl
Untitled

Dokonalá vůně

Ve vůni lesa,
srdce mé zaplesá,
že konečně našlo místo,
ignorantům zapovězeno.
Těch totiž všude plno je,
všichni bez inspirace,
beze snů a přání,
pozor, další davy ignorantů se řítí!

Ve vůni skořice,
narodí se naděje,
a s ní i ona,
má duše spřízněná,
plná všeříkajíc pohledů,
sestřička v dohledu!

Ve vůni knih,
ztratil se nejeden mnich,
jen abychom my,
mladí i staří,
zemřeli inteligentní.
Ať jsou z antikvariátu,
knihkupectví, internetu,
pujčené či darované,
nové nebo staré,
vždy vlastní vůni opojnou,
tajemstvím prosycenou!

V míse bahenně zelené,
umělecky vyvedené,
dohromady tvoří vůni dokonalou,
šišky a skořice společně s knihou.

Ellnesa
obrázek: Weheartit - Violett Luna

Léčebna - Cizí identity 2/2

18. března 2014 v 17:39 | Ellnesa |  Léčebna
Ahojky! Tak opět Léčebna, po delší pauze ty kapitoly přibývají na můj vkus docela rychle. I když tento zbyteček z minulé kapitoly je dost krátky :-)
Ale dost - Jde se na to! A byla bych moc, moc ráda za komentář!
Vaše Ellnesa

Cizí identity 2/2 (13)


Isabell
…Omamovali mě alkoholem. V Léčebně. Chtěli, abych všechno zapomněla. Proč? Sakra, proč? Vzala jsem sešit do rukou a vší silou s ním mrskla o zem. Zápisník se po dopadu otevřel na poslední stránce a já po ní bez předchozího zájmu přejela pohledem. A pod tíhou významu té věty jsem se konečně zbavila alespoň třetiny psychického bloku. Byla napsaná v rychlosti černou fixou přes úhledný výlev z doby o tři roky zpět. A já jsem věděla, že to, co je tam napsáno, je ohromně důležité… V tu chvíli se ozval výstřel. Naskočila jsem a jako o překot jsem vyběhla z pokoje na chodbu. Nevnímala jsem zápach a zatuchliny a soustředila se na rudou stružku vedoucí do Amiina pokoje. Ano, vzpomněla jsem si na téměř všechno, co se událo v Léčebně. Ale na svou minulost ještě moc ne. Kdosi mi povzbudivě stiskl rameno. Nyní jsem ho bezpečně poznala. Michael. Myslela jsem si, že ho udivilo, když jsem se na něj usmála. Teď jsem to ale neřešila a spolu s ostatními se seběhla k pokoji s číslem 8. Ami se udýchaně procpala malou skupinou lidí, kteří ucpávali dveře do pokoje, a vběhla do něj. Ve vzduchu byl cítit vanilkový parfém a vaječný koňak. Vsadila bych se, že je nejspíš nedopitá vůně tohoto oblíbeného alkoholu ještě v malé skříňce na klíč, která se nacházela u každé postele v Léčebně. Stružka krve začínala velkým stříkancem v posteli a pokračovala ven z pokoje na chodbu. Po pár metrech zmizela a zůstaly pouze hrudky hlíny, které nejspíš odpadávaly z cizincových bot. Pod schody se objevila poslední viditelná hromádka špíny. Cloumal se mnou vztek. Ami popotáhla. Nevěděla jsem, proč jsem brečela nad mrtvou dívkou, kterou jsem neznala, a nad dívkou která byla postřelená a unesená, kterou jsem navíc znala i osobně, jsem neupustila ani jedinou slzu. Bylo to divné. Něco mi na tom nesedělo. Měla jsem pocit, že jsem výstřel slyšela přicházet z větší dálky, ne z pokoje o pár metrů dál. Věděla jsem, že by vrah nedokázal takhle rychle pláchnout, ještě s Kate v náručí. Udiveně jsem sledovala, stejně jako dalších pár lidí prázdné schody. Nebyla jsem schopna slova. Z jiných chodeb vykukovali zvědaví lidé, co tu byli stejně jako my - na léčení. Z ošetřovny přicházeli tři lhostejné sestry a z terapeutické místnosti přicházel terapeut Ean. Nenáviděla jsem Erika Eana - toho, který u nás má na měsíc zaujmout místo terapeuta Jaroslava. Nedokázal mi od alkoholu pomoct. Naopak. V této Léčebně ne. Zde mě dopovali alkoholem na diskotékách a Kate mi odhalila tajnou skrýš plnou alkoholu. Možná za to nemohlo vedení Léčebny, ale její předchozí obyvatelé. Navíc samotná tato budova byla postavena na Léčebnu velice neprakticky. Zavrčela jsem a otočila se ke schodům zády. S očima upřenýma přímo před sebe jsem rázně vyběhla z davu a zabouchla za sebou dveře pokoje. Netušila jsem, kde se ve mně vzal vztek. Naštvaně jsem si sedla k deníku a strnula. Poslední stránka byla vytržená…

Vaše nápady

15. března 2014 v 16:20 | Ellnesa |  Ellnesiny myšlenky
Ahojky! Dnes tady nebude nic smysluplného, jen jedna prosba na vás... (no, tak je jich trochu víc)
Jak tak koukám, tak Léčebna podle statistik a komentářu upadá. Vážně mě to mrzí. Léčebnu mám ze svých povídek nejradši a proto jsem vždycky smutná, když koukám, jak málo je u Léčebny komentářů. I statistiky ukazují podobný počet jako komentáře. Všichni víme, jak moc velkou radost udělá jeden prostý komentář, připomínka, chvála, ale i kritika. Já bych se podle toho ráda zlepšovala. Jenomže ty komentáře nejsou. Jeden takový mi jednou napsala Kaisa k hororu a právě podle její konstruktivní kritiky jsem stvořila Léčebnu. Až na to, že se časem nestala plnohodnotným hororem, spíše lehkým thrillerem. Ale to nevadí. Zkrátka mám takový pocit, že Léčebnu kazím čím dál víc. Vím, že nepíšu nijak světoborně a ráda bych na svém stylu psaní pracovala. A k tomu potřebuji vás. Nevím, jestli nemám Léčebnu dopsat jen tak pro sebe. Chcete vůbec další díly? Ráda bych, abyste mi otevřeně řekli, co si o Léčebně myslíte, co vám na ní vadí, co se vám naopak líbí či co byste změnily. Hrozně moc by mi to pomohlo. Ale stejně tak, bych měla radost za nápady, jak pokračovat. Bojím se, že by jste mě zabily, za konec, který mi radí Ami (všichni chcípnou - a je to, ne?)... Takže budu hrozně moc ráda, jestli mi pomůžete Léčebnu zlepšit.
A nakonec vám chci poděkovat za podporu v mém nešťastném výlevu, vždycky, když je mi na nic a už se natahuji pro manikuru, si pročtu vaše komentáře a je mi trochu lépe. Takže děkuji za podporu! Jste úžasní!

Vaše Ell
PS.: A za nápady a komentáře děkuji i za Bellu s Ami!

Deklarace smrti

14. března 2014 v 0:00 | Ellnesa |  Recenze
Název: Deklarace smrti (v 1. vydání - Přebyteční)

Autor: Gemma Malley

Série: -

Počet stránek: 255

Nakladatelství: Fragment

Rok vydání: 2013 (1. vydání - 2007)

Největší obrázek výrobku Deklarace smrti

Anotace:
Velká Británie, rok 2140.

Život na Zemi se změnil od základů. Lidská civilizace už není ohrožena smrtelnými nemocemi, na které věda objevila léky. Nesmrtelnost však přináší i možná rizika - největším z nich je přelidnění. Proto byla přijata Deklarace - každý obyvatel může mít jen jedno dítě... Kdo zákony poruší, bude potrestán.
Patnáctiletá Anna se narodila rodičům, kteří měli dvě děti. Nyní je označována za "Přebytečnou". Jaký život ji čeká? Dokáže se vyrovnat se svým osudem vyděděnce?

Reakce, dojmy: (Pozor! Maličké spoilery!)
Na tuhle knihu mám rozporuplný názor. Na jednu stranu měla knížka výbornou myšlenku, zdejší společnost byla bezvadně vymyšlená, život v Grange Hall byl popsán neskutečně živě a Anniny deníky nás zaváděly hlouběji do děje. Ale tato kniha měla své mouchy. Myslím, že je docela jasný, co se stane, až se tam objeví Petr... A právě docela velký počet stran po tom "incidentu" to je hrozná nuda. Nebo nesmysl. Asi oboje naráz. jsem si to nedokázala ani představit. A ten konec - nesmírně uchvátaný, ale takové konce vlastně jsou. Bohužel. Poslední zápis do deníku by měl knihu ukončit. Neukončil, myslím, že si autorka nechává zadní vrátka. Ne, nelíbí se mi to. Takže líbila se mi první polovina, druhá moc ne. Jak říkám, rozporuplná kniha. Ale originální.

Postavy:
Hlavní postavou je zde patnáctiletá Anna, nepotřebná přebytečná, která vyrůstala v Grange Hallu. To je zařízení pro děti, které se neměly narodit. Je učenlivá, pracovitá, spolehlivá, smířená se svým osudem, poslušná a bezproblémová. Má všechny vlastnosti správné Přebytečné. Má předsevzetí stát se nejlepší Přebytečnou na světě. Její vychovatelka jí určila kontrolorem a má k ní důvěru. Když ale přijde na scénu Petr, začne pochybovat o své nenávisti k rodičům, o tom, že chce zbytek životu strávit jako služka. A po tom "incidentu" se přestane cítit jako Přebytečná, alespoň se to tak zdálo.
Petr. Mužský hrdina, kterého bychom si měli teoreticky oblíbit. Já ho ale ráda neměla. Byl příliš přímý, trochu lehkovážný. Nevím, nepůsobil na mě zrovna nejlíp. Během knihy jsem u něj nepostřehla nějaký chyrakter, i když, já jsem v podstatě slepoun. Na konci mi přišel trochu lepší, ale můj názor na něj to nezměnilo.

Další postavy nemá cenu zmiňivat, buď se tam jen mihly nebo nebyli dobře popsaní.

Dějová linka:
Poté, co vědci přechytračili všechny nemoce i samotnou smrt a vynalezli na ně léky, na zemi vznikli tzv. nežádané děti. Děti, které se nikdy neměli narodit. v jiných zemích je zabíjí, ale zde, ve Velké Británii na ně mají speciální zařízení. A jedním z nich je i Grange Hall, kam se ve dvou letech dostala i naše hrdinka Anna. Ale teď se přeneseme do doby, kdy je Anně patnáct... Anna se zařadila mezi čekatele a je stále odhodlaná stát se nejlepší Užitečnou osobou na světě. V Grange Hallu se nic nemění, drží se zde zaběhnutý systém. Až když přijde do Grange Hall nový kluk, vše se mění. Je už čekatel, ale v patnácti (nebo kolika) se již do Grange Hallu děti nedostávají. Jmenuje se Petr. Neustále končí na samotce a při různých příležitostech Anně tvrdí, že zná její rodiče. Anna mu tvrdí, že je lhář. Ale věří tomu taky? A proč se objevil Petr v Grange Hallu?
První polovina příběhu je vyprávěna v Grange Hallu, celý příběh je psán v ER formě doplněn o Anniny zápisky z utajovaného deníku.

Hodnocení 6/10 Proč?
Knížka moje očekávání nesplnila. Má perfektně vymyšlený svět, ale dějová zápletka zde nemá pořádný konec. Hlavní hrdinové mě neoslovily. Ale četla jsem horší knihy.

Obyvatel

12. března 2014 v 20:26 | Ellnesa |  Recenze
Název: Obyvatel

Autor: Francis Cottam

Série: -

Počet stran: 253

Nakladatelství: Galatea

Rok vydání: 2013

Francis Cottam - Obyvatel

Anotace:
Každý rok se miliony svobodných žen na celém světě nastěhují do nového bytu, ale jen málokterou napadne, že ani vlastní domov nemusí být ostrovem bezpečí.
Mladá lékařka Juliet Devereauová, jejíž manželství se nečekaně ocitá v troskách, zoufale hledá přijatelné místo k bydlení v Brooklynu. Potřebuje získat zpět ztracenou životní rovnováhu a začít nový život. Nemůže uvěřit svému štěstí, když konečně najde krásný a prostorný byt s výhledem na Brooklynský most. Vše se zdá být naprosto ideální… až příliš ideální…
V průběhu několika týdnů ji záhadné události vedou k podezření, že v bytě není sama, a nemůže se zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Podivné zvuky, které ji v noci probouzí, silueta muže, stojící v jejím pokoji… Její obavy však nejsou dílem zjitřené fantazie, ohrožení je až příliš reálné a o to hrozivější. Juliet je proti své vůli zavlečena do děsivé hry na kočku a myš a neexistuje žádná jistota, zda z ní vyjde živá.

Reakce, dojmy:
Do rukou se mi dostala mimořádně čtivá knížka - recenzní výtisk od nakladatelství Galatea - a to Obyvatel. A úplně mi změnil názor na thrillery a krimi. Tahle knížka byla totiž úžasná. Nikdy jsem tento žánr příliš nemusela a proto jsem přečtení Obyvatele tak dlouho odkládala. Bála jsem se, že to bude nevyvážené, jako onehdá jediný thriller, který jsem do této doby přečetla. Ale to jsem se spletla. Protože tady se stále něco dělo. Děj byl svižný už od prvních stránek, kniha se pyšnila originální myšlenkou, se kterou jsem se zatím myslím nesetkala (Pozor! Nevyhledávám thrillery!) a rychle se četla. Obyvatel je ale krásný i po vizuální stránce. Na mě docela úzkou knížku zakrývá jednoduchý přebal, ve kterém převažuje nevtíravě bílá s červenou skvrnou připomínající utřený krvavý stříkanec. Dvě ruce a silueta za zamlženým sklem mi okamžitě připomněly jednou dokonalou povídku (Samozřejmě Psychopati), což mě donutilo zjistit, jestli si jsou tyto příběhy podobné i jinak. A jestli byli - posuďte sami!
Doporučuji přečíst, každý milovník thrillerů si v tom určitě najde své a neznalec tohoto žánru jako např. já zde zjistí, že thrillery jsou vlastně úžasné!

Postavy:
Hlavní hrdinka knihy je mladá doktorka Juliet Devereauová. Pracuje na úrazovce v jedné newyorské nemocnice. Poté, co se stane svědkem manželovi nevěry, projeví se jako docela silná osoba. Já bych se sesypala jako domeček z karet. Její práce se stává jejím únikem z nepříjemné reality, protože tady se prostě musí soustředit jen a pouze na pacienta. Juliet jsem měla moc ráda, soucítila jsem s ní, ale nepopírám, že mě místy štvala. A že nečte knížky? Taková troufalost!
Další důležitou postavou je Max, Julietin nový domácí. Nabízí jí krásný byt za malý nájem ve chvíli zoufalství. Je to ze začátku docela milý chlapík, který má ale docela temnou minulost. Je to docela úchylák. A překvapivě si mě nezískal. Neměla jsem ho ráda, byl moc vlezlý, nechutný atd. Ale něco se mu musí nechat - dobře vařil a kapitoly s ním rozhodně nebyli nuda.
Julietina dobrá kamarádka měla v příběhu taky význámnější roli. Sydney. Těhulka, tak též pracující na úrazovce. Poté, co se Juliet zhroutí manželství, se stane pro Juliet oporou. Snaží se Juliet vrátit zpět do normálního života. Měla jsem k ní neutrální vztah, protože jí v knize tolik prostoru věnováno nebylo. Bohužel.
A nakonec Jack. Julietin manžel, ten který jí byl nevěrný. Stále miluje Juliet a snaží se to s ní dát znovu dohoromady. Fandila jsem mu celou knížku. Možná za to mohl i fakt, že je to spisovatel. Ale ten konec - co jste mu to krucinál udělal, pane Cottame?

Dějová linka:
Galatea má ve zvyku popsat celý děj v anotaci, takže bych nejradši nechala tuto kolonku dnes prázdnou. Ale to samozřejmě neudělám. Takže... Juliet je doktorkou na úrazovce v New Yorku. Jednou, když ji zraní pacient, se Juliet domu vrací s lehkým otřesem mozku dřív. Tam jí ale čekalo kruté překvapení. její manžel - spisovatel - jí podvadí. Okamžitě to s ním skončí a na pár dnů se přestěhuje k Sydney a Mikovi - jejím dobrým a letitým přátelům. Juliet již ale nechce být přítěží a hledá si nové bydlení. Dlouho nemůže najít nic přijatelného, až náhle potká nádherný byt s výhledem na Brooklynský most za nízný nájem. Přijme a díky tomu se seznámí s přívětivým domácím Maxem. Juliet má sice z nového bydlení radost, ale cítí, že není v domě sama. Do toho se jí stále ozývá Jack. Jak to Juliet vyřeší? Přijde na to, kdo s ní sdílí byt? A jaké tajemství skrývá Max?

Hodnocení 9/10 Proč?
Knížka byla krásná, ale ten konec! Nemám již co dodat, snad jen, jak již bylo zmíněno, abyste si ji neváhali přečíst!

Touto cestou bych chtěla poděkovat nakladatelství Galatea za poskytnutí recenzního výtisku.

Léčebna - Cizí identity 1/2

9. března 2014 v 19:03 | Ellnesa |  Léčebna
Ahojky, jsem tu s Léčebnou! Fofr, co?
V této kapitole byste se měli dozvědět něco o minulosti Isabell a spolu s ní se prokousat jejím deníkem. Snad se vám i 13. kapitola bude líbit! Tak do toho! Ellnesa

Cizí identity 1/2 (13)


Isabell
Po dlani mi stékala krev. Vedle postele ležel malý nožík s čepelí pokrytou kapičkami krve. Ano právě jsem se řízla. Bezduše jsem seděla na posteli opřená o sterilně bílou postel. Bylo tady ticho. Až moc velké... Od té doby, co zmizela ta blondýnka. Můj den nyní probíhá asi takhle. Ráno mi sem nějaký ženský donesou snídani, o nějakou dobu později mě zavedou za jedním příšerným a retardovaným dědkem. Jedná se mnou jako s miminem! To že jsem zapomněla celý svůj život, přece neznamená, že nejsem inteligentní, ne? On si to evidentně myslí, tupec jeden. Zavrtěla jsem hlavou a otřela si ruku o bílé povlečení. Co na tom, že už to nevyperou? Zavrčela jsem a vzpomněla jsem si na tu tmavě modrou cestovní tašku, která leželav rohu místnosti. Blondýnka tvrdila, že je moje. Opatrně jsem se zvedla a došla k ní. Její vůně mi byla povědomá. Téměř něžně jsem si k ní klekla a otevřela jí. zip vydával tichý bzučivý zvuk a já dychtivě očekávala pohled do jejího obsahu. Tohle mohla být moje vstupenka ké vzpomínka. Mohlo to odblokovat cosi, co mi bránilo v pohlédnutí do minulosti. S nadějí jsem se začala přehrabovat cestovní taškou a hledala něco, cokoli, co by mi mohlo pomoct. Z oblečení toho moc nevyčtu! Klesla mi nálada na skoro bod mrazu, ale naděje přeci umírá poslední. Snažila jsem se toho zuby nehty držet a dal obracela tašku na ruby. Nic. Sklesla jsem ještě nahlédla do postraní kapsy, když na mě vykoukl malý zápisník. Rychle jsem po něm hmátla a ani se neobtěžovala narvat oblečení zpět do tašky. Jednou rukou jsem si přitáhla kolena k sobě a druhou listovala v zeleném tlustém sešitě. Text nebyl psán nijak krasopisně, ale k přečtení to bylo. Vzrušeně jsem si povzdychla a začetla se do prvních řádků asi desáté strany...

Jako ticho. Jsem stejně prázdná. Jsem a vždycky jsem byla. Pod očními víčky skrývám sama sebe a s maskou přetvářky na tváři se nedá žít. Je to jen přechodné. Vždyť škrabošku nemůžeš nosit celý život. Jednou ji musíš sundat. A to jsem udělala já nedávno. Škubla jsem nebesky modrou škraboškou, nechala gumičku přetrhnout se a čekala, jak na to okolí zareaguje. Na té masce jsem se nadřela, aby byla dokonale věrohodná a myslela jsem, že je ale pravý čas ukázat se i bez té parády. Ale nebyl. Odhalila jsem, že pro mé přátelé na to nebyl čas nikdy. I slovo 'přátelé' mi nyní přijde bezduché a prázdné. Jako já. Jedna nedůležitá prašivá nicka s povrchními přátely, kteří už ani přátely nejsou. Nahlédnout pod povrch je nebezpečné. Pohled nyní upírám na potrhanou škrabošku, kterou jsem si již nejspíš nikdy nedokáži nasadit. Jinou ano, ale tuto již ne... Poznali by to. Poznali by, že se přetvařuji. Otázkou je, jestli by jim to vadilo. Bojím se, že když jednou nahlédli pod povrch, tak není cesty zpět. Co když ale stvořím sama sobě novou masku? Novou, kvalitnější oponu, která se nikdy neroztáhne? Protože ten, který nahlédne do mé křehké duše, mě začne nenávidět...

Ani jsem si neuvědomovala, že se nekontrolovatelně třesu. Po tvářích mi stékalo několik slz a já je nedokázala setřít. Cítila jsem, jak se kousíček bloku v mé hlavě smyl. Vypadá to, že jsem hodně divná. Je to šíléné to o sobě zjistit takhle. Listovala jsem dál, chtěla jsem znát své vzpomínky. A to i na úkor deprese.

Ještě jsem si nekoupila další Popcorn! Pane bože!
Tady už se snad přetvařovat nemusím. Tahle maska mi absolutně nesedla, ale na sundávání a měnění je pozdě. Společnost ve které jsem nyní jsem vždycky nenáviděla. Nikdy jsem se nechtěla byť jen na oko změnit na primadonu, kterou zajímá jen líčení, oblečení, kluci, dívčí časopisy a celebrity. Taková identita se mi prostě nelíbí! Chci zpátky nebesky modrou masku s několika drobnýma příkrasama, která se ale v podstatě stala mou součástí. Ne jako tato. kdyby mě ta parta blondýnek znala dřív, věděla by že moje já halí přetvářka. Ale nebylo by jim to čirou náhodou jedno? Slzy mi stékají po tvářích, ale já mám naštěstí voděodolné líčení... Opět další přetvářka, protože Natálie mi slíbila, že mi pomůže s výběrem oblečení na víkendovou párty školní královny, která nás, jakožto její partu, všechny pozvala. A já jsem samozřejmě musela nadšeně přijmout, vždyť takové pozvání se neodmítá! (Ano, sdržuji se v přítomnosti místní nejoblíbenější holky.) A mně se tam tak nechce... Jen abych vypadala jako správná trubka, závyslá na výše zmíněných věcech, musela jsem si na začátku roku koupit hromadu oblečení, několik modních výstřelků, čtvery šaty z toho jedny dlouhé a zbytek na školní párty. Mám bohaté rodiče a stejně bohatou kreditku. Ale to vyvažuje nezájem rodičů o mojí maličkost. I pro ně jsem vzduch, odporná špína, ke které se ale musí na veřejnosti chovat mile. Jsou to přeci velevážení podnikatelé! Ale jak se zdá, na střední půjdu do Jihlavy, kde se konečně odprostím od mých nenáviděných rodičů, kteří mi ale nyní usnadňují přetvářku. V Jihlavě konečně začnu znovu! Hezky s čistým štítem...

Začínala jsem chápat sama sebe. Já nebyla žádná mrcha ani fňukna. Já jen měla docela těžký život. Věčně se přetvařovat - brrr! Divila jsem se sama sobě, že jsem dokázala žít celý život schovaná za škraboškami. Otřásla jsem se a konečně si otřela slzy. Není to krapet divné brečet nad svou minulostí. Odpověď se dostavila náhle. Není to divné. Jako kdyby cosi mizelo a pomalu mi otevíralo bránu do mých vzpomínek. Konečně. Nejen, kvůli vzpomínkám, ale i ze zvědavosti, jsem otočila stránku a začala očima klouzat po stránce. Bohužel, nic zajímavého. A na cestě ke vzpomínkám mi to nepomohlo. Až najednou. Zarazila jsem se u jedné věty. Několikrát jsem si to četla, znova a znova, ale nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem asi pochopila, kde se ve mně vzal psychycký blok.

Dneska jsme měly Biolu. Ten předmět vyloženě nenávidím! Taky podle toho vypadá můj sešit, plný obrázků škrabošek a očí... Je mi patnáct, koho proboha zajímá, jak dopodrobna funguje žaludek? No mě rozhodně ne! Zrovna když jsem malovala propracovanou elegantní škrabošku, tak mi moje sousedka - Eliška, docela fajn holka s bohatými rodiči a dlouhými hnědými vlasy - poklepala na rameno. Nevrle jsem se na ní otočila, vyrušena z mistrovského kreslení škrabošky. Ta si ale mého nevrlého výrazu nevšímala a hlavou několikrát trhla k učitelce. Učitelka se zády opírala o katedru a já ji kriticky zhodnotila, tak jako docela často. Byla to malá, podsaditá žena s krátkými zrzavými vlasy v bílé halence a šedé sukni. Na krku se jí houpal řetízek s jaspisovým donutem. Nakrčila jsem nos a tiše se Elišky zeptala "Co je?". "Poslouchej!" přikázala mi tiše a já se s notnou dávkou znuděnosti snažila učitelku Krákarovou poslochat. To jméno je naprosto otřesné, jen tak mimochodem. Ale zpět k jejímu vyprávění. "Takže opakuji, alkohol v opravdu velkém množství může vymazat paměť!" řekla nahlas ale já se jen plýcla do čela. Učitelka si mě buď nevšimla nebo byla líná, mě okřikovat. Blahosklonně jsem se podívala na Elišku a řekla jí, ať tomu nevěří, že jsou to žvásty.
A nyní, když to píšu jsem si jistá, že jsem měla pravdu. Krákarová toho namele...

Naposledy jsem tento odstavec přejela pohledem a trhla sebou. Řešení bylo až nad slunce jasné...

Dotazy, připomínky, názory - vše do komentářu, prosím.
A napadlo vás to? To na co přišla Bella?