Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Léčebna - Svědkyně

1. března 2014 v 19:50 | Ellnesa |  Léčebna

Svědkyně (12)


Ami
Už je to týden, kdy se Isabell probudila a nepamatovala si vůbec nic. Bylo to děsivé a šílené zároveň. Nepoznala mě, Kate, Nicka ani Mikea. Už je to týden, co Kate pokládá každou hodinu otázku, kdo je. Isabell totiž nejenže si nepamatuje nic moc ze svého života, tak okamžitě zapomíná všechno, co ji kdo řekne. Jediné, co si pamatuje, je její jméno. Alespoň reaguje na oslovení. Vypadá to, že zná slova, texty písní, názvy filmů, někdy, vážně jen někdy i jména osob. Ale neumí si je zařadit. Taky pro to je Isabellina častá odpověď na Kateinino jméno, že to již někdy slyšela. Kate byla dlouhou dobu s Bellou trpělivá - přesněji týden - ale, když ji tu otázku Bella položila už asi po milionté, Kate vybuchla. A to opravdu hodně... Náš terapeut Jaroslav usoudil, že bude lepší, když Kate bude bydlet se mnou a Isabell sama. Já bych to asi nenavrhla, ale Jaroslavova blonďatá sekretářka nás upozornila, že jeho slova se nezpochybňují. Já tu krávu nenávidím, vážně, z celého srdce bych ji zabila! Potřásla jsem hlavou a snažila se utřídit si myšlenky. Za chůze mi to nešlo, takže jsem se opřela o krvavě rudé zábradlí v mezi patře. Nick mě před týdnem nevyzvedl, místo toho mi o dva dny později v jídelně zašeptal, abych přišla dnes v osm do druhého patra. A já ne zrovna chytře souhlasila. Nyní jsem se ploužila do schodů a neměla dobrý pocit z jeho záhadnosti. Tvářil se, jako by mi chtěl ukázat něco vážně zakázaného. I když uvažuji i nad tím, že se se mnou prostě chce, ehm, ehm, ehm, vyspat. Otázka, co je správně. Ušla jsem teprve pár schodů a už jsem myslela, že chcípnu. Chladné zábradlí se mi zarývalo pod žebra a rozlévalo po mém těle příjemný chlad. S ním jsem se cítila jistěji. Nehtem jsem přejížděla po zdroji chladu a to vydávalo uspokojivě pištivý zvuk. Divné spojení slov. Povzdechla jsem si a druhou rukou se ujistila, že se mi nerozpadl drdol. I když to asi těžko, dělala jsem si ho před pěti minutama. Další povzdech. Poodstoupila jsem od zábradlí a znovu vstoupila na šedivé vratké schody. Netuším proč, bylo to pro mě těžké zvedat nohy a stoupat do druhého patra. Každý krok byl bolestivý. Opět nevím proč. Co mě tam čeká. Překypovala jsem nervozitou a neznatelně jsem se pod jejím břemenem třásla. Jako lístek, kterému sebraly odvahu udržet se na stromě. Vědělajsem, že to přirovnání se ke mně zdánlivě nehodí. Ale při bližším zkoumáním to ke mně padlo dokonale. Já jsem se jako klíště držela naděje a snažila se pohřbívat svou depresi. Moje mamka mi byla obrovskou oporou. Mě umřel otec, jí muž. Jedna jediná osoba. Zemřel při cestě z práce. Otřela jsem si slzy a dál se vracela lehkovážně ke vzpomínkám. Tehdy jsem si myslela, že to spolu zvládneme. Ale ouha - přišla další velká rána. mamka zemřela. Opět při autonehodě, ale ji srazili na přechodě. Tehdy jsem se propadla do hlubokých depresí. Tehdy jsem jako list opustila strom a spustila se do kopy listů po d stromem, vstříc smutku. Zavrtěla jsem hlavou a uvědomila si, že mám úplně mokrý obličej. Schovala jsem se tedy do výklenku a chtěla se začít utírat papírovými kapesníky. Náhle jsem ale cosi zaslechla z nejbližšího pokoje. Lehce jsem si osušila obličej a přistoupila k obyčejným dveřím. Jasně, poslouchat se nemá! Ale stejně jsem se ke dveřím naklonila a snažila se zaslechnout hlasy. Chvíli se nic nedělo, ale poté mé uši narazily na výhružný šepot, který ani tak šepotem nebyl. "...rozumíš, drahoušku?" byl to hlas té ženy, která mě chtěla zabít v masovém hrobě. Zadržela jsem dech a čekala na něčí reakci. K mému překvapení zareagoval muž. "Proč bych Tě měl poslouchat? Mě je jedno, co Ti, kdo nakazuje, já pro Tebe nebudu nic dělat, zlato!" odpověděl muž arogantně. Následoval ženin krutý smích, při němž mi po zádech proběhl mráz. "Tvé poslední slovo?" zeptala se ještě. "Ano, na tu špínu si najdi někoho jiného!" zavrčel. Najednou se ozvala střelba a tichý výkřik muže. Dveře se rozletěli a ven vyběhla žena s pistolí v ruce. Přikrčila jsem se a přála si být neviditelná. Uf, díky bohu, nevšimla si mě. Chvíli jsem počkala a potom jsem běžela taktéž do přízemí, kde jsem měla pokoj. Po tomto mě naprosto přešla chuť jít za Nickem. Chtěla jsem otevřít dveře od svého pokoje, ale ty už otevřené byli. Na posteli po evě ležela Kate zády ke mně. Bylo to divné, pamatovala jsem si, jak jsem tiše dovřela dveře. Že bych byla tak ohromně blbá. Potřásla jsem hlavou a dál to neřešila, momentálně jsem byla zralá akorát tak na spánek. Těsně před tím, než jsem usnula, mi prolétlo hlavou, že jsem to měla někomu říct...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Camilla Camilla | E-mail | Web | 1. března 2014 v 20:33 | Reagovat

Tam se dějí sakra divné věci. :D Líbí se mi to. Ale chudák Ami. :)

2 Ami Ami | E-mail | Web | 2. března 2014 v 9:30 | Reagovat

[1]: Ha ha! Já jsem chudáček :D To se mi líbí!

Ehm - zas tak moc, jak jsi psala jsem se nerozsypala :-D Je to fakt skvělý a že tu ženskou dříve nebo později můžu zaškrtit?

3 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 2. března 2014 v 14:09 | Reagovat

Líbila se mi scéna se schody. Ještě zkontroluji drdol, to znám :-D. A ted jsem celá napnutá, s tou scénou v pokoji, koho to zastřelili a kdo byla ta ženská.. :-D

4 Kačíí Kačíí | Web | 2. března 2014 v 20:22 | Reagovat

Tak tahle povídka mi děsně chyběla.. dokonalá kapitola :-D  :-D  :-D

5 Vendy Vendy | Web | 2. března 2014 v 23:02 | Reagovat

Zlati, než se sem dostanu, už jsi u dvanácté kapitoly! Já to asi vezmu všechno naráz a postupně okomentuju... :-D

6 Xanya Xanya | Web | 3. března 2014 v 19:48 | Reagovat

Souhlasím chudák Ami... A taky mi ta povídka chyběla,je to moje nejoblíbenější tady na blogu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama