Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Květen 2014

Percy Jackson - Zloděj blesku (RC)

27. května 2014 v 16:58 | Ellnesa |  Recenze
Název: Zloděj blesku

Autor: Rick Riordan

Série: Percy Jackson

Počet stránek: 400

Nakladatelství: Fragment

Rok vydání: 2009

Percy Jackson – Zloděj blesku
zdroj: Fragment

Anotace:
Jmenuji se Percy Jackson.
Do teď jsem si myslel, že jsem obyčejný kluk, kterého čeká vyhazov ze školy. Zjistil jsem ale, že můj otec je bůh z Olympu.
Moje učitelka se proměnila v krvavou příšeru a kamarád je Satyr.
Všichni na mě mají spadeno a podezřívají mě z krádeže blesku, zbraně mocného boha Dia.
Musím dokázat svou nevinu a najít ukradený blesk a s ním i zloděje. Pomůžeš mi?
Bude to ale nebezpečné, tak neříkej, že jsem tě nevaroval!

Můj názor:
Do téhle knihy se mi nechtělo. Teď vůbec nevím proč.
Přestože nejsem velký fanoušek Řeckých mýtu, přemýšlím, že odteď budu. Co mě o tom, že Řecká mytologie je něco skvělého přesvědčilo? Tahle kniha - a Rick Riordan, její autor. Dokázal všechny řecké báje nádherně vpasovat do dnešního, moderního světa. Za to mu patří můj veliký obdiv.
Ale musím se přiznat, že nemám zrovna slabost pro 12-ti leté hrdiny. Zvláště mě občas štve stereotyp typu, že je někdo např. ten vyvolený. A tady mi to kupodivu nevadilo tolik. Za to další malé plus.

Postavy:
Percy Jackson, zdánlivě obyčejný šesťák, problémový dyslektik. Ale taky polobůh/polokrevný později hrdina. Postava, která byla dobře vykreslená, měla své slabosti, měla svoje ošklivé, ale i příjemné vzpomínky. Percy měl své vlastní plány. Taky horkou hlavu, schopnost dostávat se do malérů. Do cesty se mu připletlo hodně překážek a on si s tím stejně poradil. Opravdový mi přišel až v tom podsvětí. A je to "chaluhový mozeček"!
Annabeth, dívka žijící v táboře polokrevných už nějakou dobu, dcera bohyně Athény, Percyho kamarádka. Podezřívavá dívka, paličatost je jí vlastní. Miluje čtení a měla jsem jí docela ráda.
Suveréně moje nejoblíbenější postava v knize - Grover. Percyho kamarád a spolužák z jeho poslední školy. A - jen tak mimochodem - je to satyr, napůl člověk, napůl kozel. Milovala jsem, jak se v něm střetávalo Řecko a Amerika. Byl dost různý. A taky svérázný - a nebylo mu 12 let!

Děj:
Percy je problémový dyslektik, ale v podstatě taky normální kluk. Až do té doby, kdy na něj zaútočí jeho matikářka. A všechno kolem něj začne být takové... divné. Následně zjistí, že jeho kamarád není tak úplně člověk. A on je polobůh, kterému jdou všichni po krku. Trochu na hovno, ne? Dostane se na Vrch polokrevných, kde se konečně dozví co je zač. A jeho otec - bůh - si ho konečně "označkuje". Mimoto je Percy označen jako zloděj Diova blesku. Musí se ho vydat hledat až do podsvětí. Ale cesta jednoduchá vážně není...

Hodnocení: 9,5/10 Proč?
Musím uznat, že knížka byla dobrá. Ale nebyla úplně nejlepší a to mě donutilo odebrat tu polovinu bodu. Každopádně mám takové tušení, že další knížky to na tu desítku vytáhnou :-)

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment.

Osudová přitažlivost

20. května 2014 v 0:00 | Ellnesa |  Recenze
Název: Osudová přitažlivost

Autor: Jaime Reed

Série: Kronika Kambionů

Počet stran: 270

Nakladatelství: Fragment

Rok vydání: 2014

Kronika kambionů – Osudová přitažlivost
zdroj: Fragment
Anotace:
Jsou záhadní, přitažliví a nebezpeční... Kambioni.
Sedmnáctiletá Samara pracuje v knihkupectví, aby si vydělala na své první auto. Spolu s ní tam pracuje Caleb, okouzlující a tajemný mladík, jehož uhrančivý pohled nenechá klidnou téměř žádnou ženu. Samara je ale jediná, která cítí, že za jeho neodolatelným úsměvem se skrývá nebezpečí.
Tajemství, které Caleba obklopuje, přivádí Samaru do světa kambionů, ve kterém je přitažlivost a atraktivita podmínkou pro přežití.
Když se kolem začnou dít děsivé věci a ohrožovat její blízké, musí Samara riskovat a učinit rozhodnutí, které možná změní její život. Navždy.

Můj názor:
Kniha byla s ohraným dějem i tématem (už snad každý slyšel o sukubách, ne?), přesto mě ale zaujala. Autorka jí vdechla cosi nového. Tahle knížka mě chytila do pasti, ačkoli jsem nakonec vlastně netušila jak a proč. Je to oddechovka,takže tady žádná prudká tajemství, která vám vyrazí dech, nečekejte. Je to příběh o lásce, mužských opacích sukub/kambionek - ikubech/kambionech. ahle kniha vás nepustí a vy nebudete vědět, proč je to vaše nová závislost.

Postavy:
Samara je sedmnáctiletá dívka, která pochází ze smíšené, rozvedené rodiny. Má karamelovou pleť, nezkrotné černé kudrliny a oči stejné barvy. Je hrozně a cynická a trochu odtažitá. Okolí se na ní dívá trochu s opovržením, ale její bližší "kumpánky" ji mají rádi. I já ji měla ráda, zvláště pro tu její odtažitost... a cynismus, samozřejmě!
Nadine je dost tajemná, zelenooká dívka s mléčně bílou kůží a blond vlasy. Zvládá tři různé práce a "dospávat to prý bude v až v hrobě". Je to jedna ze Samařiných kumpánek a stejně jako ona pracuje v knihkupectví. Je taktéž odtažitá a "nedostupná". Ale je na ní i cosi zvláštního.
Caleb je rozhodně jeden z nejzvláštnějších kluků pod sluncem. Má nachové oči a zvláštní, neodolatelný úsměv. Krásný, nebezpečný děvkař, pardon - kambion. Dostal mě, měla jsem ho dost ráda. Jen je ehm... věčně hladový XD

Děj:
Samara si prací v knihkupectví vydělává na nové auto. Když jí osloví tajemný, fialovooký spolupracovník, nedokáže kvůli slíbenému rozluštění tajemství odmítnout. Kolem Caleba se to hemží obdivovatelkama a on sám se ochomítá kolem míst, kde někdo přijde k úpalu, infarktu... Když je Sam svědkem Calebova "vysávání", začíná se ho děsit. Utíká před ním a snaží se ho vystrnadit ze svého života. Ale zbavit se kambiona není jednoduchý.

Hodnocení: 8,5/10 Proč?
tahle knížka nebyla zrovna marná, ale znova bych do ní určitě nešla. Nezaujala mě, ale měla jakési osobní kouzlo. Určitě jí doporučuji, ale jen pokud hledáte oddechovku s ohraným tématem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment.

Psáno magií || 3. kapitola

17. května 2014 v 11:00 | Ellnesa
Ahojky, aktivita přibývá, že? Jo, snažím se nekašlat úplně na blog... Ne, teď vážně. Tohle je přednastavený článek, momentálně asi dělám doma něco v kuchyni nebo si čtu. A hlavně se těším, že už za pár hodin přijde moje ségra - Pája!
Takže hlavně jsem se tady rozhodla strašit s Psáno Magií, protože to chci s Ami rychle dopsat, abych sem mohla házet Archera. To je moje nová závislost, teda povídka.
Tahle povídka je z pohledu Lucy a kus z pohledu Pen. Tak si jí užijte!!!
Vaše Ell


3. kapitola


Lucy, Londýn - 24.7.
"Mami, nemáš dýňová semínka?" Zakřičela jsem, když jsem sbírala schody do kuchyně. "Pročpak, broučku?" Zeptala se matka ustaraně a já si jen ukázala na cukající oko. Matka omluvně zavrtěla hlavou a já si hlasitě povzdychla. Tušila jsem to, mamka měla na dýně alergii. Proto jsem již měla na sobě černou mikinu s obrázkem lebky se sluchátkama, což přišlo mému tátovy vždy ohromně výstižné. A ani nyní mě toho neušetřil. "Jé, my máme v rodině jasnovidku, ale nemusela jsi nám hned prozrazovat, jak budeš vypadat za pár let!" usmíval se na mě od stolu. Hodila jsem po něm lehce vražedný pohled. To vyvolalo jeho hlasitý, upřímný smích. Mamce jsem řekla, že si pro ty dýňová semínka skočím a ona mi do ruky vrazila kus papírku a bankovku. Přikývla jsem a ze stolu ukradla kousek tvarohového závinu. Nikdy jsem nepochopila mámino nadšení pro tvarohové záviny, které ovšem měla skvělé. Za chvíli již jsem vybíhala z našeho malého řadového domku do normálního deštivého rána. Dotěrné kapky mi bubnovali o bílý deštník pokrytý drobným černým vzorem. Do mého oblíbeného supermarketu to sice nebylo zrovna kousek, ale já se i v deštivém počasí ráda prošla. A navíc, dnes jsem tam šla s důležitým úkolem - koupit si dýňová semínka! Bydlela jsem v ulici Garden Mews, což bylo kousek od Hyde parku, který jsem si zamilovala. Bankovku jsem měla spolu s nákupním seznamem v kapse mikiny. Dneska vážně nebylo nejtepleji. Déšť byl v Anglii obvyklý, takže jsem na něj byla docela zvyklá. Nevadil mi, jako jiným. Například mojí sestře. Byla o dva roky starší a odešla studovat do Francie. Právě kvůli tomu dešti. Zabraná do svých myšlenek jsem nakonec vytřepala z deštníku vodu a vstoupila do obchodu. Od pultu se na mě usmívala silnější hnědovlasá paní s malýma očima, která mě již dobře znala. Kývla jsem na ni a zmizela v oddělení pečiva. S pytlíkem rohlíků, hladké mouky, kakaa a balíčku čokolády jsem spěchala pro ty svá dýňová semínka. Vzala jsem ty nejlevnější a zamířila k již zmíněné usměvavé ženě.

"Jsem doma!" zavolala jsem, když se za mnou zaklaply dveře. Deštník jsem spořádaně smotala a pověsila na tmavý věšák v rohu předsíně. Ten se nebezpečně zakymácel, ale já ho ignorovala. Tenisky jsem uklidila do botníku a oklepala i ze sebe vodu. Připadala jsem si u toho jako pes. Na kuchyňskou linku jsem položila igelitku s nákupem a odcizila svoje dýňová semínka. Bylo něco po deváté, já se rozhodla dát si hodinu pravidelného lenošení/dospávání. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem se podívala na Chat. Po chvíli krátkého povídání s Pen, která byla již kupodivu na PC, do pokoje vešel můj táta. "Nezapomnělas doufám, že jedeme na Wimbledon?" zeptal se a já zavrtěla hlavou, jakože nezapomněla. Ale ve skutečnosti se mi to dočista vykouřilo z hlavy. Taky jsem se zabývala daleko důležitějšíma věcmi. Například mými záludnými vibracemi.

Penelope, Oxford - 24.7.
Otevřela jsem chat a hledala jsem někoho, se jménem Lucy. Našla jsem jí za chvíli a začala jsem si s ní psát. Potřebovala jsem se někomu svěřit, a ten někdo byla Lucy. Než jsem něco stihla odeslat, předběhla mě Lucy.
LUCY: Ahojky!
JÁ: Ahoj, Lucy!
LUCY: Začínám mít pocit, že se se mnou něco děje…
JÁ: Hm a co?
LUCY: Začínám cítit nějaké… Ach ne, to je táta, jedeme na Wimbledon!
JÁ: :D Wimbledon? :D To je vtipný! A.. Mohla bych ti něco říct?
Čekala jsem snad deset minut na odpověď, která nepřicházela. Úžasný! Zaklapla jsem notebook a šla si lehnout na postel. Žuchla jsem tam a zavřela oči. Bylo to příjemné! ,,Penelope!" To nemám ani pět minut pokoj! Otevřela jsem znuděně a otráveně oči. S naštvaným ufouknutím vzduchu jsem se postavila na nohy a pomalu se začala přemisťovat dolů do kuchyně. Sešla jsem schody a cestou z nich jsem pořád dokola nadávala. Napochodovala jsem do místnosti a nasupeně se postavila před muchlající se "rodinku". Bože! "Ehm, ehm…" Zakašlala jsem na znamení, že jsem tady. Máma přestala líbat otčína a zadívala se na mě. Zářivě se na mě usmála.
"Ahoj, zlato! Jak se máš," Zeptala se mateřsky. Ha, ha! Já jí prokoukla!
"Skvěle!" Zabručela jsem. Máma nakrčila obočí.
"Co ten pohoršený výraz?" Nakrčila jsem nos a sama pro sebe jsem se uchechtla. Než jsem stačila odpovědět, otčín se otočil a přejel mě pohledem od hlavy až k patě. Co je zas? "Proboha! Penelope! Co to máš na sobě?!" Nechápu, o co mu zase jde. Vždyť jsem měla na sobě jen…Ehm- oranžové tílečko s nápisem na prsou, který nesl: SEXY. Nohy mi obepínaly modré pumpky s kapsami, ve kterých jsem měla schovanou MP3 a v druhé sluchátka, které jsem většinou používala jen k mobilu. Na nohou jsem měla bílé ponožky a na nich jiskřivě žluté tenisy s tkaničkami s křiklavým odstínem zelené. Protočila jsem oči a už jsem se chtěla otočit, ale ten ničema mě zase okřiknul: "Penelope! Mluv se mnou!" Nasupeně jsem se nadechla. Už toho mám tak akorát dost. Nevydržela jsem to a tak, aniž bych se otočila, jsem na něj ukázala prostředníček. "Pen-" Začala zvýšeným hlasem máma, ale už ani ji nenechá ten... Nechtějte, abych byla sprostá! Už ani ji nenechá domluvit. "Mladá dámo! To už jsi vážně přehnala!" Zakřičel na mě. Pomalu jsem se přesouvala ke schodům, když v tom mě ten otčím chytil za zápěstí. Pokoušela jsem se mu vyškubnout, ale marně.
"PUSŤ MĚ!" Zařvala jsem na něj v zápalu boje. Pořád mě držel. Zápěstí mě začalo trochu pobolívat.
"Johne, opatrně…" Zašeptala prosebně máma. Trochu by mě zajímalo, co se mnou udělá. Myslím tenhle pitomec a pitomec je ještě slabé slovo!
"Neboj se, Emily," křiknul na mámu přes rameno. "Jenom jí dám rodičovskou lekci!" Zašeptal si pro sebe. A pro mě. Teď už jsme stoupali po schodech směrem k mému pokoji. Jakmile jsme došli ke dveřím, zeptal se:
"Kde je klíč?!"
"Co? Já nevím!" Teď už jsem taky křičela.
"Jak chceš, Penelope!" Houkl na mě a postrčil mě do pokoje. Vklopýtala jsem dovnitř a poté dopadla na postel. Otčín vkročil do pokoje a za sebou zavřel dveře. Z obýváku jsem ještě zaslechla mámin ustaraný hlas. On si ho přesto nevšímal a zabouchl. Posadila jsem se na posteli a čekala, co se bude dít. Otčín ke mně přišel a...
Plesk!
Na tvář mi dopadla jeho ruka, která tam jistě zanechala rudý otisk. Zvrátila jsem hlavu na stranu. "Ty…ty…" Zasyčela jsem. Otčín se na mě díval s povytaženým obočím. To by mě zajímalo, co na něm máma vidí! Než jsem se nadála, bylo tu to znovu.
Plesk!
Já ho jednou zabiju! Říkala jsem si dokola v duchu. Najednou se mi udělalo…divně. Ucítila jsem ty staré známé vibrace. Bože! Teď ne! Zadívala jsem se upřeně před sebe. Ani jsem nemrkla. Začalo se mi mlžit před očima a dlaně se mi začaly zároveň třást i potit. Divné! Dlaň mi začala rychle pulzovat. Čekala jsem, že z ní zase vyjde ten nějaký kouř, ale nic se nestalo.
Plesk!
To byla očividně poslední kapka. Nevědomky jsem roztáhla dlaň, z které vyšel kužel omamného, nafialovělého světla. Zírala jsem na svou ruku tak upřeně, že se mi vše začalo rozmazávat. Pořád ještě z mé dlaně prýštilo světlo, ovšem už slabě. Nevím, co se se mnou dělo po tom, ale pamatuji si, jak jsem jako smyslů zbavená udivené koukala na otčínovo tělo, které leželo na podlaze. Nejspíš byl v bezvědomí. Ta nafialovělá mlha, která vypadala jako světlo, nebo co to bylo, byla už pryč. Najednou se mi udělalo tak špatně, až jsem musela zavírat oči bolestí. V hlavě mi příšerně tepalo. Třásla jsem se zimou, i když v pokoji bylo přetopeno. Pomalu jsem se zhroutila. Jako ve zpomaleném záběru jsem šetrně dopadla do peřin. Než se mi zamlžilo definitivně před očima, moje poslední myšlenka patřila Lucy: Potřebuju tě! Lucy!

Hlášky z mého okolí #14

15. května 2014 v 19:07 | Ellnesa |  Hlášky z mého okolí
Ahojky! Jak vidíte - zase jsem si chvíli hrála na mrtvou. Ale teď jsem si pro vás připravila dlouho, DLOUHO očekávaný článek - hlášky s číslem 14!
Ale tentokrát se nebude jednt o týdenní hlášky, nýbrž o několik hlášek, které na mě zaútočily v poslední době. Tak ať se líbí!
Vaše Ell


S hlavou v oblacích (pejru)

9. května 2014 v 13:11 | Ellnesa |  Recenze
Název: S hlavou v oblacích (pejru)

Autor: Kateřina Petrusová

Série: -

Počet stran: 120

Nakladatelství: Fragment

Rok vydání: 2013


S hlavou v oblacích (pejru)
zdroj: Fragment
Anotace:
Stačí okamžik a váš život může být vzhůru nohama! Něco o tom ví i Markéta, kreativní ředitelka malé reklamní agentury, které víkend v jižních Čechách změní život. Kam se poděla profesionálka z města, která to má v hlavě srovnané? Pár sebevíc příjemných chvil na vesnici po boku typického "vidláka" přece nemůže změnit celý pohled na svět! Nebo snad ano?...

Můj názor:
Myslím, že jste si všichni stihli přečíst, že autorka této jednohubky napsala taktéž mou milovanou sérii Bavettovi. Takže to rozhodlo, jestli si o ní mám napsat. Nejdřív jsem se bála - jsem zvykla na 300 stran a tahle knížka nedosahovala ani půlky z toho. Vždyť na sto dvacetii stranách se ani nedá vybudovat pořádný příběh, ne? Spletla jsem se, knížka mě dostala. Nebyla sice tak vtipná jako "Bavettky", ale i tak se mi líbila. Jak už jsem zmínila je to jednohubka, kterou jsem přelouskala prakticky za chvíli. (Takže jsem si jí ve finále přečetla asi třikrát :-D) Je výborná na večer, hezky s hrnkem něčeho teplého...

Postavy:
Jednoznačně hlavní postavou je Markéta Mrázová - kreativní ředitelka reklamní společnosti Limette Creative z Prahy. Je to normální žena z města, nadávající na koně, který jí zablokuje silnici. Ráda pojmenovává lidi, jejíž jméno zatím nezná, po postavách ve filmu. Má věčně studené ruce a chodidla :-) A povahově? Lehounce podezíravá normální žena s trochu větší smůlou. Později je náladová, ale vzhledem k tomu co se stane, jí chápu. Marvin jí říká Zmrzlino :-)
A kdo další? Pavel, vidlák, který ji ve Lhotce nechá u sebe přespat. Mezi ním a Markétou přeskočila jiskra a skončilo to v....
No, ale jinak je v pohodě, i když je docela náladový. Nepůsobí ale jako opravdový sedlák/vidlák. Markéta mu říká Velký, zlý Marvin a taktéž ho má rozděleného na Páteční Marvin, Víkendový Marvin a Pondělní Marvin :-)

Děj:(spoiler)
Markéta jede z Prahy do jižních Čech (cituji: "Nějaká prdel světa u rakouských hranic"), kde její nejlepší kamarádka pořádá oslavu, když jí cestu zkříží kůň a její auto sjede do příkopu. rozčílená Markéta se vydá do vesnice, zjistit komu kůň patří a jestli by jí někdo nevytáhl auto. Kůň patří jednomu vidlákovi, kterému dá přezdívku Marvin. A ten jí taky vytáhne auto. Bohužel se v něm něco rozbilo, takže se musí dát opravit. A automechanik pracuje až v pondělí. Marvin ani nikdo jiný ji odvézt nechce, ale naopak jí nabídne místo k přespání. Markéta tedy zůstane u Velkýho, zlýho Marvina a mezi nimi přeskočí jiskra - ano, skončí to v posteli. V pondělí se Markéta vrací do Prahy, kde se jí život obrátí naruby. Kvůli jedné maličkosti...

Hodnocení 9,5/10 Proč?
Bylo to lepší než Zakázaná přitažlivost, ale o chlup horší, než první dvě "Bavettky." Zamilovala jsem si Marvina, ale ke konci mě trochu štvala Markéta. Rozhodně doporučuji.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Fragment.

Tulák (Iluze 124)

2. května 2014 v 18:57 | Ellnesa |  Ukryty v hvězdách

Tulák,

aneb zpracování sto dvacáté čtvrté iluze


Autorka: Viollet

Praha je velká,
možná až moc,
vyznat jsem se v tom nemohl,
projít mi ji trvalo den a noc.

Ono je to samá ulička,
hnědých domků mnoho,
nevyznačená říčka,
kterou oslovují Vltavo!

Inu, já jsem vesničan,
tulák bez orientačního smyslu,
chudý turista,
se svým životem v batohu.

Tak jak se mám proboha vyznat ve velkoměstě?

Ale byla krásná,
vrátil jsem se,
neopouštím krásné věci,
dokud neomrzí se.

Nyní sedím na mostě,
kameny mě studí,
ale zvykl jsem si,
že tuláci to mají těžký.

Ve vaku hledám večeři,
přitom mě napadá,
že asi vím, kam mrška zmizela
- může za to ta myš nevychovaná!

Sháním hospodu,
vidím jen starožitnictví,
ale ta je mi nanic,
vždyť šperky se člověk nenají.

Znovu prohledávám batoh,
myš mi leze po rameni,
stále nevychovaně,
ale teď už mi to nevadí.

Procházím se zase prahou,
opět se tu ztrácím,
kručí mi v břiše,
v tu chvíli Hostinec vidím.

Usmívám se,
ale narazím na lupiče náhle,
snad nebude přepadávat chudáka?
Přesto mi těch pár drobných vezme.

Vážně jsem to nečekal,
ale nic s tím nemůžu dělat,
ještě že mi neukradl batoh,
to už bych se vážně mohl zahrabat.

Smutně míjím hospodu,
nedívám se na lákající cedule,
dnes se prostě nenajím
- ale vím, kdo za to může!

Autorka: Viollet