Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Červen 2014

Všemi smysly

30. června 2014 v 13:11 | Ellnesa |  Recenze
Název: Všemi smysly

Autor: Barbora Baronová, Jana Benešková, Blanka Čechová, Renata Fíková, Pavla Horáková, Barbora Janečkov, Ilona Laužanská, Jana Micková, Jana Potužníová, Veronika Šlechtová, Zdeňka Kostik Šubrová, Iveta Vařečková

Série: -

Počet stránek: 264

Nakladatelství: Jota

Rok vydání: 2014

zdroj: Knihcentrum

Anotace:
Co se stane, když se na svět kolem sebe podíváte trochu jinak? Když jeden z pěti lidských smyslů převezme vládu nad vaším vnímáním? Ať už proto, že si to výjimečná situace žádá, či proto, že je jeden smyslový receptor citlivěji nastaven než ostatní, anebo třeba proto, že vás k tomu prostě předurčil handicap?

Důvody mohou být rozličné, ale výsledek překvapivě podobný. Otevřou se vám nové dimenze vnímání. Obyčejné věci dostanou náhle jiný rozměr. Co jste byli zvyklí vnímat očima, najednou "vychutnáváte" po zvuku či hmatem, na jazyku se střídají různé chuti a vy se utápíte ve zcela nových vůních.

Dvanáct mladých autorek si vzalo tuto výzvu za svou a stvořily soubor rozmanitých povídek, který lze číst na mnoho způsobů. Začnete od začátku, budete postupovat po jednotlivých oddílech a procvičíte si postupně všechny smyslové receptory - oči, uši, čichové buňky v nose, chuťové pohárky na jazyku a kožní mechanoreceptory v bříškách prstů (na rukou i na nohou!). Nebo si přečtete text, který vás uchvátí, a pak se vrhnete na další povídky dané autorky napříč sbírkou, protože nebudete chtít opustit svět její imaginace. A nebo úplně jinak. To už je na vás.

Každá autorka je jiná, každá má jiný příběh, který chce vyprávět, a proto i sbírka nabízí pestré čtení. Najdete v ní lásku, bolest, vášeň, absurditu lidské existence i tápání v mezních životních situacích. A to všechno s nadhledem, místy s břitkým humorem, někdy s romantickým nádechem či naopak s explicitním erotickým jiskřením a jindy třeba s mrazivou věcností.

Seznamte se s dvanácti autorkami a vnímejte na chvíli svět jejich očima. A ušima. A nosem a…

Můj názor:
Nikdy jsem neholdovala sborníkům. Děsilo mě, že bych se nedokázala vcítit do těch příběhů. Nebo kdyby se mi jeden líbil, tak by ho za pár stránek vystřídal jiný. Že bych zhltla celou knížku na posezení a pak si pamatovala jen tu poslední. Nic z toho se ale nestalo. Naopak - sborníky mají osobité kouzlo.
Zrovna v tomto jsem měla možnost ochutnat povídky zameřené na pět smyslů. Nejvíce jich bylo napsáno na čich, a mě to nevadilo. Líbily se mi všechny povídky ve všech tématech, přestože někde jsem cítila zmatenost.

Témata:

Zrak - V první části se podíváte na svět klasickým způsobem. Ale ani to není nuda. Zajímalo vás, jak by vypadalo šest pohledů v jedné povídce? A k tomu, kdyby jeden z nich byl pohled novorozeně. Tak to si užijete hned první povídku. Druhá popisuje neviditelnost ženy v domácnosti, která na oko není schopna udělat životní rozhodnutí. Třetí obsahuje lásku na první pohled a vás bude celou dobu zajímat, jestli jí dají její aktéři průchod. Víte jak vidí jednu schůzku dva jiní lidé? Ne? Tak hurá k povídce čtvrté! Dál se můžete podívat na setkání profesora s malým dítětem, do zákulisí malířů nebo za Chimérou. Zrovna ta poslední povídka mě neohromila a přisoudila bych jí nejzmatenější příběh.

Sluch - Deníkovým zápisem v první povídce se seznámíme se zamilovaností sestřenice. Nebo jaký to je, když stěny jsou z papíru a co všechno je slyšet. Na dvanácti stránkách na vás zaútočí příběh dívky hrající na klavír a eznámého klavíristy. Konec téhle povídky vás dorazí. Dostanete se na trochu pokaženou svatbu. Nebo zjistíte jak pronásledují obrazy jednoho znalce. A závěrem trochu vášnivá povídka s operou na pozadí.

Čich - Autorky vykouzlily osm různých povídek s vůněmi umělými i přírodními. Jaké vzpomínky skrývá jediná silnější vůně hrdinky v první z povídek? Co je v životě nejdůležitělší a jakou to má vůni zjistme v dalším skvostu. Víte co znamená čich pro postižené? To se dozvíte spolu s tím, že podle čichu se dá určit i pravá barva vlasů. Že stačí jediná cesta tramvají a můžete se zamilovat, taky zjistíte. A víte, že každý kluk má svojí vlastní vůni? Další povídka je důkazem toho, že i podivína může maskovat přitažlivá vůně. Dozvíte se, co dokáže uspokojit milovníka vůní a konec vás tady bude mrzet. Hrozně mrzet. Nakonec zjistíte, že být "paní Urputná" se nevyplácí.

Chuť - První povídka je z prostředí nemocnice a hrdinka má rakovinu. Nechce se vzdát. Přečtěte si ji i proto, že máte třeba chuť na Gruzínský koňak! V další cítíte na patře chuť rozmočené rakvičky a lepkavých trubiček. A ke konci smutek na duši. Třetí se zabývá vínem a náhodným okouzlením. Dozvíte se, že cukr znamená dětství. A dojde vám, že je nebezpečné ztratit chuť žít.

Hmat - S jedním z dalších témat se najednou ocitnete ve světě doteků. Ale hned první povídka vypráv o sebevraždě. Konec je nakouslý a vás to donutí přemýšlet nad celou povídkou. Zkusili jste někdy strávit celý den bosí? Hrdina druhé povídky to právě zkouší. Dále se ocitnete třeba na obhajování Dotekové zoo. Myslím si, že jste nikdy nečetli povídku zaměřenou na m*ns*s. A zrovna taková povídka se ukrývá téměř na konci knížky. Záplav povídek zakončí smršť pocitů těhotné ženy, její radosti a smutku nad koncem, který potkal jejího potomka.

Hodnocení: 8,5/10 Proč?
Protože všechny povídky ve mně vyvolaly smršť pocitů. Knížka mě postavila čelem k otázce jaký smysl je nejdůležitější.
Ale dokonalé to nebylo.

Za recenzní výtisk moc děkuji Knihcentru.

Prázdninové info

24. června 2014 v 17:27 | Ellnesa |  Ellnesiny myšlenky
Ahojky.
Všichni to známe. Prázdniny. Věty typu "Bože tam je krásně! Jo sice jsem měla něco napsat, ale kašlu na to. Jdu ven!"
Takže očekávejte nějakou tu nepřítomnost mojí maličkosti. Nějakou dobu z července jsem v tahu.
Sjíždění Sázavy. To znamená, že se letos nejspíš nepotkám s paní Vltavou, která miluje šplouchání vlnek, vůni jídla a čínské rafty. Ale zase se setkám s partou nadšených lidiček a nejspíš i příjemným počasím. Jen řeka bude jiná :-)
Kola v Lednici. Opět změna. Už nenavštívím Chlum u Třeboně a nepodívám se, jestli z koťátek vyrostly kočky nebo kocouři. Ale zase poznám novou přírodu.
Šumava. Prázdniny u Lipna - co víc si přát?
Je toho víc, ale tohle je asi to, na co se nejvíc těším. Pak se ale taky těším k babičce do Jižních Čech, kde to zase bude vonět trávou a jahodami...
A co to znamená pro vás? Že vás tu potká možná pár článků, ale nic velkého nečekejte. Myslím si, že nikdo nebude celé prázdiny sedět u počítače ;-)

Nakonec bych vám ráda popřála nádherný začátek léta. Prožijte ho tak, jako by bylo vaše poslední. To znamená střeleně, nezapomenutelně a hlavně s úsměvem!
Vaše Ellnesa

☮
k autorovi se dostanete kliknutím

Hrej tajně (RC)

22. června 2014 v 19:01 | Ellnesa |  Recenze

Název: Hrej tajně

Autor: Emma Hart

Série: The Game

Počet stran: 198

Nakladatelství: Galatea

Rok vydání: 2014

Emma_Hart_Hrej-tajne_stredni
zdroj: Galatea

Anotace:Druhý díl série The Game
Aston Banks se nikdy nechtěl zaplést do vztahu s Megan Harperovou - ani té osudné noci. Od dětství ho pronásledují děsivé vzpomínky, se kterými není schopen se vypořádat. Ví, že právě ona by dokázala během chvíle prorazit ochrannou zeď, kterou kolem sebe postavil, aniž by si to uvědomil.
Braden, Meganin dlouholetý přítel z dětství, nad ní drží ochrannou ruku, a ona ho rozhodně neměla v plánu zklamat tím, že si něco začne s Astonem. Když však pozná, že Aston není jen typický frajírek, jakým se zpočátku jevil, už není cesty zpět…
Astonovo dětství bylo horší než si vůbec Megan uměla představit. Její láska je ale mnohem silnější než démoni, kteří ho dennodenně pronásledují. Ani Aston se už dál nedokáže lásce bránit, ale právě díky ní se může svým démonům postavit a porazit je. Konečně má šanci poprat se s tím, co je ukryto hluboko v jeho nitru… s tím, čemu už nikdy nechtěl čelit… s tím, čemu se tak dlouho vyhýbal. S tím vším se ale musí vypořádat tak, aniž by Braden něco zjistil… Uchovat jejich vztah v tajnosti nemohlo být nikdy těžší…
Můj názor:
Lehká droga, to je přesná definice téhle knihy. Přestože příběh nemá ani zdaleka takové kvality jako první díl, tak se od téhle úzké knížky s fantastickým rudým přebalem nehnete. Emma šla očividně více na pole erotiky a tudíž na sebe megan a Aston skočily hned v první kapitole, což jejich lásce trošku ubíralo na té romantické touze, kterou čišela z příběhu Maddie a Bradena (Hrej hráčem). A protože Emmě jde více popsat lásku než hlubokost ošklivé minulosti, tak je to docela škoda.
Ale Astonovi démoni a starouš byli ale silnější a působivější kafe, než Maddiin Pearce (ale ten se mi osobně líbil víc).
Proběhlo srovnání, kterého jsem se asi měla vyvarovat a můžeme jít dál :-)

Postavy:
Aston, kluk s dost ošklivou minulostí a zničeným dětsvím. Je dost zvláštní nahlédnout děvkaři pod kůži. Na povrch neskutečně sprostý, úchylný, arogantní kretén. Jaho obor je ale navzdory tomu psychologie a je dost chytrý. Pod povrchem je to plachý, lehce ustrašený kluk s bolestnými vzpomínkami. Je milý a když je s Megan tak v podstatě nemluví sprostě. Takže i sprosťárny patří k jeho masce.
Megan je naproti tomu neuvěřitelně laskavá osoba, kterou jsem měla dost ráda. Hledá svého pana Darcyho, miluje knížky je to nekonečná romantička. Touží pomoct Astonovi a dokáže poznat, kdy jí potřebuje. Ničí jí představa, že by měla zradit, svého "bráchu" Bradena. Ale stejně ho nakonec zradí kvůli svému panu Darcymu ;-)
Nechyběli tam i Maddie s Bradenem, ze kterých je mimochodem dokonalý pár!

"Vypadala, že je na tebe mnohem více nasraná než obvykle. Však víš, dneska ve škole."
"Asi proto, že jsem jí v sobotu večer nasral ještě víc než obvykle."

Děj:
Braden odjel s Maddie pryč a Megan s Astonem vycítí, že konečně můžou udělat něco, za co by je Braden zabil. Áno, vyspat se spolu. Po společně strávené noci se dostáváme spolu s Astonem k jeho staroušovi a opatrně se noříme do jeho minulosti. Megan z Astona má rozporuplný pocity. Ti dva se začnou scházet a Megan se snaží Astonovi pomoct a pochopit to. Zároveň musí svůj vztah udržet v tajnosti.
V příběhu roli hrají i Astonovi vzpomínky, to, že Megan hledá pana Darcyho a ne prasáka a děvkaře, čekejte i docela dost lehce erotických scén. Celkově je to ale opět hrozně hezký příběh!!!

Hodnocení 8,5/10 Proč?
Protože to nebylo tak dobrý jako Maddie a Braden, bylo tam moc erotiky (na mě), chyběla tam ta tajemná zamilovanost.
Ale bavilo mě to. Ukázaly se tam postavy z minulé knížky a celkově to byla hezká knížka :-)
Takže tak!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Galatea.

Cesta poutnice Ellnesy

15. června 2014 v 12:00 | Ellnesa
Ahojky! Tohle téma se dalo nádherně vyjádřit básní, takže je tu. Vaše Ell

Milá Realito,
démonko a padouchu rodu ženského,
víš, aby mezi námi bylo jasno,
teď povím ti něco soukromého.

Chci ti vyprávět skutečný příběh,
zahalen tajemnou iluzí veršů.
Znám svou minulost nazpaměť,
chci aby to tak bylo do konce mých nádechů.

Začátek byl obyčejný,
malé rudé dítě,
byla jsem tvor uřvaný,
co k smrti ubrečí tě.

Pár let uběhlo,
oči stále barvu trnky měly,
byla jsem pětileté dítko
s culíčky roztomilými.

Zvládala jsem vytrvale trucovat,
nevinně kulit oči,
rozkošně brečet a řvát.
To jsem ještě věřila, že se svět kolem mě točí.

To už jsme tři nebyly,
byl listopad a
čtvrtý přibyl do party,
pak náš život měl rychlý spád.

Uběhlo několik let,
a já do blogosféry vstoupila,
neslavný byl můj vzlet,
tehdy jsem si říkala Saiya.

Pak léta neubíhala,
ale měsíce,
na fialovém blogu jsem se dobře necítila,
chyběly čtenářů tísíce.

Když jsem tam zbyla samotinká,
jen já a moje povídky,
bez jediného návštěvníka,
vztekle bouchla jsem blogerskými vrátky.

Stačilo kliknout na tlačítko smazat,
po blogu ani památky,
řekli byste, že se mi bude stýskat,
ale mě nechyběli ty nikdy nepřečtené články.

Vypukl červenec
a já zahájila cestlu s blogem oděným do modré,
bylo na něm básniček mých ranec,
jinak to tam bylo celkem tiché.

Blog změnil barvu,
přijal návštěvníky,
začal plnit první rubriku,
já začala navazovat kamarádství s blogerkami.

Říkala jsem si Ellnesa,
ale všichni říkali mi Ell po čase,
byla jsem trochu elfka, trochu člověk a víla,
neměla jsem chuť měnit si blog zase.

Ale i já se změnila,
začala jsem být přátelštější,
více otevřená,
pak spadla jsem do díry nejčernější.

Ovládly mě deprese,
nutkání něco udělat si,
to vše kvůli jedné holce,
která zničení mě zamanula si.

Pomohli mi dívky,
které mi rozuměli,
díky nim jsem se vmísila zpátky,
ale měsíce v depresích zmizeli.

Teď je červen,
já chodím na hřiště,
snažím se nemarnit životem,
nechci už to zažít někdy příště.

Realito, já píšu ti,
abys nade mnou ochranou ruku držela,
aby nezmizeli všechny moje sny,
abych to do toho konce vydržela.

Básnířka // 1. kapitola (Adam)

13. června 2014 v 18:53 | Ellnesa |  Básnířka
Ahojky!
Myslím, že všichni moc dobře víte, jak to mám s komentováním, čtením povídek a blogem obecnĕ. Čím to je? Polapila mĕ do svých sítí Realita...
Stejnĕ jako vám ostatním i nám, šesťákům, se uzavírají známky. Já jsem na tom dobře, takže mám tu výhodu, že se nestresuju. A na písemky se neučím, přesto to napíšu na jedničku nebo dvojku. Takže tím to až tak moc není.
Tři dny v týdnu mi vesele berou kroužky. Školní Pomáháme druhým a Zuš. Ten první mi vesele zajišťuje ulejvání z vyučování. Ten druhý je trošku mučení - náš učitel je hroznej. A o víkendu se mi psát články nechtĕjí. Takže teď už víte, že mám na psaní dva dny v týdnu. To rychle navštívím pár blogů, pokusím se napsat článek nebo kus povídky - mé milované Básnířky.
Takže tak. Nezlobte se, drahá SB, že nekomentuji tak jako v zimĕ. Na zahrádce je takhle na jaře a v lété nádhernĕ, takže hodnĕ času trávím i tam.
A co se dĕje v mé Realitĕ konkrétnĕ? Ve středu jsme se vrátily s třídou z hájenky, kde jsme byli na dva dny, dneska jsme s pájou prošmejdily obchody, odkud si hrdě nesu šortky a následující týden propadne Charitativnímu týdnu. A protože si ten konec chceme užít, tak jdeme s Ami a našemi matinkami zítra na Hvězdy nám nepřály. Hrozně se těším!!!
Takže vám sem hodím pár přednastavených článků a budu doufat, že mi tu sníženou aktivitu odpustíte :-)
Ale teď tu pro vás mám kapitolu takové letní povídky, jak sama říkám, jen takové flirtování s řádky.
Vaše realitou polapená Ell


1.


Adam
Když se zamiluješ a ona tě ignoruje, je to dost na nic, ne? Ale nejvíc na nic je, když se člověk zamiluje do tebe, má bezejmenná krásko. Ty jsi totiž jako droga. Jen kvůli tobě trávím každé úterý v podkrovní čajovně, do které se chodí rozvrzanými schody a dveřmi s oprýskaným lakem. Jen kvůli tobě každé úterý sedím sám u dřevěného stolku pro dva a popíjím slabé kafe - espreso s vrchovatou lžičkou cukru. Často se tady učím, ale někdy jen sedím a pozoruji tvoje nespoutané, ořechově hnědé vlasy. I ty sem chodíš sama, ale já jsem pro tebe vždycky jako vzduch. Tak proč tady tedy zase sedím, když vím, že o mě nemáš zájem? Protože jsem se do tebe zamiloval. Vím, že mé city jsou ti ukradený a proto jsem se ti s tím ani nesvěřil.
Chodíš sem každé úterý kolem druhé hodiny odpoledne. Chodíš sem s hnědou látkovou taškou na rameni, ze které potom vytahuješ pruhy papíru a pera. Jsi krásná, když okusuješ staromódní plnicí pero a vlasy ti padají do očí. Když k tobě přichází každé úterý mladý obsluhující této kupodivu docela oblíbené čajovny a může s tebou prohodit pár slov, závidím mu. Mě vždycky odbudeš slovy nezájmu. A proč se s ním usmíváš, má neznámá?
Čekám, že Ti přinese ovocný čaj v oranžovém šálku s bílými puntíky, tak jako každé úterý od té doby, co jsem tě potkal. Ale dnes od tvého stolku nevoní brusinky. Nediv se mi, že mi to přijde divný. Když člověk čtvrt roku pije stále ten samý čaj, je divné když najednou začne pít čaj jiný, ne?
Pro tebe asi ne.
Položím knížku, dneska jsem si nedokázal sem vzít učebnici fyziky, a lžičkou dneska již po několikáté zamíchám řídký obsah černého šálku. Přestože už se cukr dávno rozpustil do hnědé tekutiny. Třesou se mi ruce, ale snažím se to zakrýt - když se třesou ruce ženám, je to trochu trapné, dovedeš si představit jaké to je u chlapů?
Pak ses podíváš na mě a já se usměju. Trochu plaše, tím náhlým projevem jsi mě docela vyděsila. Já se osmělím a přejdu k tvému stolku. Jsou u něj dvě židle, stejně jako u toho mého. Zeptám se tě, jestli se mohu posadit, ty kýváš s úsměvem hlavou. Seberu batoh a opřu ho o nohu tvého stolku. Vzápětí se na sebe díváme přes tvůj kouřící čaj. Chybí druhý sloupek páry - moje káva je již vystydlá. Nasazuješ lehký úsměv, těžko rozpoznatelný od toho skutečného, přesto já ten rozdíl cítím. Jsi zvláštní, Neznámá.
Když se tě zeptám na jméno, jen zavrtíš hlavou. Ptám se dál a argumentuji, že tě musím nějak oslovovat. Ty se na chvíli ušklíbneš, což rychle zamaskuješ předchozím úsměvem a vyhýbavě odpovíš, že tě mám oslovovat třeba El.
"Eliška?" tipuji, ale ty stále vrtíš hlavou. Nechápu tě, ale nechávám to být. Odedneška jsi pro mě prostě El. Třeba se mi později někdy odhalíš.
Chvíli zírám do kávy a sleduju svůj odraz na hnědé hladině. Tvoje otázka přijde hrozně najednou - málem sebou trhnu, když uslyším tvůj tichý sametový hlas. Hodí se k tvým měkkým rysům elfky.
"Co říkáš na poezii?" usměješ se. Tentokrát opravdově. Takže teď se budeme bavit o básničkách. Ale popravdě, já mám tohle veršované vypsání pocitů rád. Bohužel to sám nezvládám. Proč o tom ale začínáš?
"Mám ji rád," řeknu ti jenom a čekám na tvou reakci. Ty mlčíš, ale pak si všimnu, že něco hledáš v tašce.
Já mlčím, ty mlčíš. Ticho nám kazí jen tichý hovor dam z opačné strany místnosti, šustění novin starého pána sedícího u dveří a tvoje přehrabování taškou. Užívám si to, tvojí přítomnost i tu hmatatelnou romantiku.
Vidíš, co se mnou děláš? Měníš mě na romantika! Kdybych nebyl plachý člověk, už bych tě políbil. Přidala by ses?
Zhluboka si povzdechneš a ztratíš trpělivost s hledáním. S nádechem vzteku odhodíš tašku pod židli. A podíváš se na mě se zvláštní směsicí pocitů v očích. Vlasy máš dneska rozpuštěné. Vážně rozpuštěné, ne že se ti jen uvolňují z copu, jako to bylo celý podzim. Miluji tvoje vlasy.
"Proč dneska nemáš ovocný čaj?" zeptám se tě troufale. Přísahám, že číšník se zastavil v pohybu, jen aby zaslechl tvou odpověď. Ty se překvapeně zasměješ a vysoukáš ze sebe, že si toho ještě nikdo nevšiml. Spíš nezmínil, doplním tě v duchu, když si vzpomenu na toho frajírka stojícího za pultem téhle čajovny. Ty se překvapivě rozpovídáš. Všechna zadumanost a tichost jde v tu chvíli do kopru. V tu chvíli jsme tam jen my dva a naše už ne moc teplé nápoje.
Teď už o tobě vím, že ovocný čaj piješ jenom se sáčkem hnědého cukru, který máš radši než bílý, a jenom na podzim. Protože ovocný čaj se k zimě nehodí. A taky že na podzim vlasy nosíš v copu, protože tak ti je vítr nefouká do obličeje. Chci se toho o tobě dozvědět víc, ale nechci tlačit na pilu.
Ani nemusím, protože ty ještě nekončíš. Svěřuješ se mi s tím, že miluješ svojí andulku, které říkáš jednoduše Andulka. A že miluješ básně. Vzápětí se dozvídám, že jsi básnířka a ze všeho nejraději máš zvuk přejíždění plnicího pera po hnědém papíře. Nebo že máš taky hrozně ráda sovy a máš už několik dřevěných soviček.
Každé úterý kolem třetí hodiny opouštíš čajovnu v podkroví se všemi svými básničkami. Ale dnes ho opouštíš bez jedné kraťoučké básničky, kterou jsi mi věnovala. Před svým odchodem mi prozradíš, že tady sedáváš jen v úterý, když máte volno mezi hodinami. Ale to už dávno vím.
Dopíjím studenou kávu, jejíž chuť v ústech už ani nevnímám. Sotva tě poznám, tak odcházíš… To nemá logiku, nemyslíš? Nemůžeš mi odpovědět a to mě hrozně mrzí. Definitivně to s kávou vzdávám a mávnu na obsluhujícího. Z kapsy vy táhnu pár drobných a kluk si je ode mě vezme. Pak, ve čtvrt na čtyři, opouštím čajovnu, ve které jsem si ještě nikdy čaj nedal.
"Ségra, můžeš mi dát, prosím tě, chvíli klid?" zamračím se na sestru, která stojí v mých dveřích a nehodlá se odtud hnout. Já ležím na posteli, mám ruce za hlavou a přemýšlím, co tady chce. Vzápětí mi to dojde.
"Hej, já nemůžu, že sis zavirovala notebook a můj ti nepůjčím!" zakřením se na ní posměšně a vyhodím ji ze svého pokoje. Pak se natáhnu k přehrávači a do otvoru na USB kabel vložím miniaturní flash disk. Nechám to zaseknuté hned na první písničce ze seznamu a začnu projíždět emaily. Najednou narazím na jeden, který mi vyrazil dech.
Ahoj Adame,
Mohla bych tě využít jako fotografa? Sháníme někoho na nafocení našeho cukrářského týmu a nechceme za to vyhazovat tisícovky. Mohl bys? Na vizážistku kašlem ;-)
Tak co, mohl bys? Napiš čas a nějakou malou cenovou částku.
Sára
PS.: Už se těším, bratránku!

Mám chuť ji trošku přizabít. Čtvrtým rokem studuji střední fotografickou a doufám, že jednou budu profesionální fotograf. Jednou jsem se s tím svěřil starší sestřence - cukrářce. A ona mi řekla, že bude první, kdo se u mě nechá vyfotit. Ona to vážně tenkrát myslela vážně.
Mám jasno, co jí odepíšu. Že přijedu. Samozřejmě! Těším se na to focení jak malé dítě na Ježíška.
Nazdar Sáro,
Moje odpověď je jasná - přijedu! Mohl bych 25-27. 1., tak si vyber. Fotili bychom u vás v cukrárně. A něco mi upečte (nejdřív vás s tím vyfotím a pak to sním, co vy na to?)
Na peníze se vykašli stejně jako na vizážistu, přece nebudu brát peníze od svý vlastní sestřenky, ne? A navíc jsem profi fotograf asi tak, jako je slon hlodavec ;)
Adam
Emaily jsou vyřešeny a já jdu udělat nálet na ledničku. Doufám, že mi to zbytek rodiny nesnědl. To budu teda vážně naštvaný.
Nikdy nepiju čaj. Vždycky to nazývám slabou zelenou tekutinou bez chuti. Trošku se teď bojím, že mě teď přinutíš pít tuhle vyblitou zelenou bez chuti tekutinu. Naopak nedám dopustit na kávu, které ses ty ještě ani nedotkla. Ty mě naprosto očividně měníš.
Zamilovávám se do nádherné, trošku odtažité dívky. Do tebe. Ty jsi neuvěřitelná. Dokážeš změnit odvěkého pesimistu v optimistu - když si dělá naděje, že ho máš taky ráda. A já si je dělám, protože je to lepší než se utápět v sebelítosti a smutku.
Scházím dřevěné schody u nás doma, které nejsou naštěstí rozvrzané jako ty vedoucí do čajovny. A lak na dveřích do kuchyně je souvislý, ne žádný vybledlý, rozpraskaný a oloupaný. Neprosvítá na něm barva předchozího nátěru. Proč dneska všechno srovnávám s čajovnou? Asi proto, že jsi tam byla ty. To jsi vždycky, já vím, ale tentokrát jsi sis se mnou povídala. Zavrtím hlavou a sejdu těch pár posledních schodů. Bosé nohy mi pleskají o podlahu a já si z očí odhrnu pár neposedných pramínku skoro černých vlasů.
V kuchyni sedí táta a čte si noviny. Z obýváku slyším mamčinu telenovelu a cestou dolů jsem zaregistroval proudění vody v koupelně - sestřička se sprchuje. Táta jenom vzhlédne od novin, zabručí něco jako pozdrav a hlouběji se zavrtá do Mladé Fronty Dnes. Já taky jen zabručím odpověď a vydám se směr lednička.
Co se týče jídla, nejsem vybíravý. To jsem nejspíš zdědil po tátovi, který je taková rodinná "popelnice na jídlo". Takže teď si prostě beru první paštiku, co najdu - žampiónovou, kterou nám vozí kamarád z Rakouska - a z chlebníku vytáhnu včerejší rohlík. Nožem si na pečivo namažu tlustou vrstvu paštiky a chci si udělat kávu. Nejlépe espreso, ale nemůžu ho najít. Vlastně nemůžu najít žádné kafe, jen to sestřino vanilkový kapučíno pro holky.
"Jo to jsem Ti měl říct - došla nám káva!" řekne v tu chvíli táta. Ne že to ještě nevím. Teď stojím před těžkou volbou - pití pro holky nebo zelená bez chuti tekutina.
Už se natahuji pro kapučíno, když moje ruka změní směr a já popadnu papírovou krabičku se zeleným čajem. Kvůli tobě, El.

Tajemství (Iluze 40)

5. června 2014 v 0:00 | Ellnesa |  Ukryty v hvězdách

Tajemství - Iluze 40


Dlouhé vlasy tmavé barvy,
koho popisuji víš?
Teď dopustím se malé zrady,
když mi něco slíbíš.

Chci věčný slib,
zpečetit to tvojí krví,
že nikomu nepovíš
to málé, neznámé tajemství.

Dlouhé vlasy tmavé barvy,
modré oči,
dlouhé nohy,
špičaté uši.

Štíhlá postava,
pihami obličej posetý,
láska a něha:
Ztělesnění lesní víly!

Teď už to víš,
pamatuj co slíbil jsi -
že to nikomu nepovíš,
musím věřit, že čestný jsi.

Kolem je tráva a mech,
však na řece loďka chybí,
aby ses mohl dostat na druhý břeh
a seznámit se se stromy s dušemi lidí.

Za tebou nenápadná kaple,
značně rozpadlá,
řada schodů taky tam je,
schovává se za nimi cesta nekonečná.

Teď se podívej do dály,
vidíš ten zámek?
Tak na dálku pokloň se králi,
po řece pošli dárek.

Netušíš, co bys mu věnoval,
moc ho ani neznáš,
on je totiž lidí král -
teď vážně - co mu dáš?

V tu chvíli vynoří se,
z tvého soukromého jezírka,
dobrovolník sám sebe ti daruje -
je to zlatá rybka.

A ty ji pouštíš,
posíláš jí po řece dál,
míří stále níž -
teď kdyby ses viděl, možná by ses smál.
Ellnesa
zdroj: Klub snílků, autor neuveden

Konec

2. června 2014 v 17:32 | Ellnesa |  Lazurit čiré Temnoty
Ahojky! Dneska se mi podařilo vytvořit takovou básničku beze smyslu. Ani nevím proč jsem ji psala. Snad se vám bude líbit (aspoň trošičku)!

The end

Konec

Mlčím, když bych ráda promluvila.
Když mluvit se mi chce, já ztichnu.
Jsem normální, však chtěla jsem být jiná,
když někdo kolem jde - tak trnu.

Teď hledám zlom -
čekám na tu chvíli,
kdy najdu změny lom
a má maličkost se do něj zřítí.

Každý den,
a když zapadá slunce,
sním svůj sen,
o sobě jako sebevědomé dívce.

Najednou cítím,
že by se už mělo rozednít.
temnotu světlem chvíli mýtím,
ale tahle tma nechce se nechat zničit.

Otřesy ovládají nás,
vlajeme ve větru.
Zachytily i vás,
naší jedinou záchranu.

Pak měním se já,
měníš se ty,
mění se svět kolem nás mění se životní hodnoty.

A já jsem náhle ta sebevědomá dívka,
o které se mi zdálo,
z mých šatů nevysí volná nitka,
netuším co se stalo.

Z tebe je kluk snů,
to sis vždycky přál být,
rychlejší jsou konce dnů
a nejde to zastavit.

Ve větru čichám změnu,
hrozí nám nebezpečí,
něco je zpátky - zase trnu,
protože na nás někdo utočí.

Otřesy jsou zpátky,
oheň pohltil les,
dějiny píšou další řádky,
naše období asi skončí dnes.

Bomby a plameny jsou všude kolem,
ničí-
Třesk.
Třesk.

A pak je vzduchoprázdno.

Ellnesa
zdroj: Weheartit - Janaa