Stále čekám na otázky k výslechu - ZDE

Vivien || 1. kapitola

8. října 2014 v 18:55 | Ellnesa |  Vivien
Ahojky! ím, že jsem o sobě tenhle týden nedávala moc vědět, ať už komentáři, tak články. A to mám pro vás v rozepsaných minimálně jednu recenzi, jednu iluzi a hodně inspirace všude kolem. Ale chybí čas. Takže nakonec vám sem dávám Vivien - 1. kapitolu. Kapitolka je kratší, taková úvodní. Pod článkem máte anketu, byla bych ráda, kdybyste se na ní podívali a rozhodli, jak si myslíte, že to bude pokračovat nebo to napsat v komentáři. Děkuju a přeju krásné počtení...!
Ellnesa

P.S.: Tahle kapitola je pro tebe, Nem!!!!!


Vivien || 1. kapitola


Už přes půl hodinu sedíme na jásavě zelených sedacích pytlích v místnosti s bleděmodrými stěnami, které v Chodbě přezdíváme Výslechová místnost. Sedíme tady jen my čtyři a tichá ženština, která se představila jako slečna Silvie. Vlastně ještě u okna, zády k nám, stojí Kateřina, která ale stejně poslouchá. Cítím se tady jako ve vězení a určitě to není jen tím, že jsem si dneska vzala černý triko s bílými pruhy. Ironie? Jestli jo, tak ji nesnáším.
Silva nám tichým hlasem vysvětluje fóbii z cizích lidí. Samozřejmě že já, Dan, Míša i Ondra dobře víme, co je ta potvora zač a nikdo takovou fóbií netrpíme, ale myslím, že nás to baví ji takhle trápit. Nevysvětluje se jí to zrovna dobře. Jsme hnusní, já vím.

Bylo to divný psát si v hlavě imaginární deník. Ale jak sakra zabít tady ten čas, protože poslouchat tu bábu, která už rozhodně nemohla být "slečna", mě nijak nelákalo.
"Slečno Vivien?" zamračila se na mě Silva a vypadalo, že to opakuje už několikrát. Dan do mě výstražně drcnul a Míša se mi pevně zadívala do očí.
"Ehm, cože?" vyhrkla jsem a Kateřina se k nám od okna otočila. Tohle se mi nějak nezdálo.
"Slečna se tě ptala, jestli s tím souhlasíš, zlatíčko!" Kateřinin hlas zněl stísněně a nejistě. I Ondra už se zřejmě probral a pomalu zavrtěl hlavou.
"S čím?" zeptala jsem se a Silvia mi zopakovala otázku.
"Ale samozřejmě!" usmála jsem se a najednou jsem zahlédla, jak si kluci dali hlavy do dlaní a jak Míša začala brečet. Kateřina urychleně opustila místnost.
"Tak to je skvělé! Věděla jsem, že jste alespoň vy rozumná. Můžeme končit!" usměje se Silvie vítězně, zamáčkne diktafon a opustí i se štosy papírů místnost. Na co jsem to zase kývla.
"Proč bulíte? Vy nechcete pryč od těch ubožáků na Chodbě?" zeptala jsem se udiveně.
"Ale my nepůjdeme! Jenom ty půjdeš pryč... Na pokoj s cizími lidmi, aby jsi neměla tu stupidní fóbii, Viv!" řekla tiše Míša. A mě došlo, že jsem v hajzlu...

"Dáte si čaj, madam?" zeptala se Míša s francouzským přízvukem ženy, která nás hlídala. Byla to francouzka a proto na ní Míša využila roční stáž ve Francii. Žena souhlasila a já se sama pro sebe zakřenila. Míša zalila sáček červeného čaje horkou vodou z konvice a si v tu chvíli sedla k naší dnešní vychovatelce. Ani jsem netušila, jak se jmenuje, ale to nebylo důležité. Žena na okamžik přestala sleovat Míšu a to byla její chvíle. Věděla jsem, že teď někde loví uspávací prášek, který Ondra vzal na ošetřovně, když předstíral mdloby.
"A jak se vlastně tak půvabná žena z Francie dostala k práci v české léčebně?" usmála jsem se sladce a nevině zamrkala řasama. Žena, co ve skutečnosti nebyla pvabná ani náhodou, mi začala rozvláčně odpovídat. I kdybych měla zájem o to, co říká, tak bych jí přes silný přízvuk nerozuměla. Ale já nechtěla. Léčebna mě donutila změnit se v ignoranta, jinak bych se z toho zbláznila. Ozvaly se za mnou kroky - Míša s čajem. Položila světlounce hnědý hrnek s bílými puntíky před ženu a ta se pomalu napila. Míša mě vystřídala a ptala se ženy na různé věci. Naoko chápavě přikyvovala a přitom upíjela vodu. Já jsem se položila na postel a sledovala pavučinu na stropě, kterou se nikdo neobtěžoval odstranit. Na Chodbě nás bylo asi dvanáct, ale vlastně to byly tři místnosti prosklenými odhlučněnými dveřmi. I když na první pohled to vypadalo jako jedna velká chodba. Každá místnost měla měla kuchyň, stůl a dvě velké skříně. Kuchyň jsme ale používali jako jediná skupina, protože Míša zbožňovala pečení sušenek. Já byla její občasný učeň. Další dvě skupiny, co s námi sdíleli Chodbu, byly magoři a chodící zombie.
Z přemýšlení mě vytrhlo zívnutí. Ne moje. "Jsem dneska nějak unavená, zvládnete to tady beze mě?" zeptala se s naději hlase a zíváním žena. Přikývla jsem. A žena zapadla do místností sousedící s prostřední částí Chodby, kde byl kumbál "hlídaček".
"Zapomněla nás zamknout!" zajásal Dan tiše. Ze skříně jsem vzala vlněné ponožky a vzala si je, protože to mělo utlumit moje dupání. Pak jsme všichni čtyři - vyzbrojení různým, podle Ondry užitečným, nářadíčkem - vyklouzli z Chodby
bez toho, aby si nás magoři všimli. Stáli jsme před schody a nebyli si jistí, jestli to vážně chceme udělat. Nebo alespoň já jsem si tím nebyla jistá. V tu chvíli Ondra vstoupil na schody a my ho následovali. Museli jsme se bez upoutání něčí pozornosti dostat o dvě patra níž, do Silviiny kanceláře. Uběhl den od toho nešťastného rozhovoru ve výslechové místnosti a my jsme se potřebovali zbavit diktafonu, na kterém byl nahrán můj souhlas.

Dan vrazil bez klepání k Silvii do kanceláře a jakmile ji zahlédl tak ji povalil na zem. Já jsem se na ni obkročmo posadila a zacpala jí pusu šátkem a tunou izolepy. Míša jí svázala ruce a nohy. Ondra popadl diktafon a nohou zabouchl dveře. Pak diktafon úplně rozebral a součásky hodil z okna. Ve tváři měl vepsané zvrácené potěšení. Stejně jako my ostatní.
"Tak Silvie, tady máte něco z produktů Léčebny!" zašeptala jsem jí výhružně do ucha a pak jí Dan vrazil do paže injekční stříkačku. S látou, která měla podle popisků v tajnýc přihrádkách ošetřovny účinek zapomnění.
Silvii se zavřely samovolně oči a my radši zdrhli dřív, než nás mohl někdo vypátrat.
Jenže jsme očividně nedávali dost velký pozor a najednou se kolem nás seběhlo pět pracovníků Ĺéčebny. Dan a Ondra nás s Míšou kryly.
"Máte smůlu, slečno Honková!" zasmál se mladý muž, který měl ve tváři vepsanou podlost. "Za deset minut budete přesunuta do chodby číslo 8..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Västerås School Västerås School | Web | 8. října 2014 v 19:09 | Reagovat

Trávite všetok svoj čas zábavou a kašlete na školu?
Neustále sa dostávate do problémov a nedokážete to zastaviť?
Učitelia a rodičia vás nenávidia, pretože sa ku nim nechcete správať s rešpektom?
Existuje jedno miesto, kde zapadnete perfektne. Viac na vasteras-rpg.blog.cz.

2 Beatricia Beatricia | Web | 10. října 2014 v 20:17 | Reagovat

Úvodní kapitola začíná zajímavě a napínavě. Ta léčebna, to je vděčné téma a jsem zvědavá na další děj. :-)

3 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 10. října 2014 v 22:41 | Reagovat

Jé, děkuju :3
Kapitolka je super :3 Ta Silvia.. arrg, nemám ji ráda už teďka hnedka :-D
A teďka hezky pokračování! :3

4 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 11. října 2014 v 4:11 | Reagovat

Po skutečně dlouhé době jsem si našla čas na to, abych si přečetla nějakou povídku - a páni, nelituji!
Rozhodně budu číst dál, nehledě na to, kdy, ale budu. Proto bych byla ráda, kdyby tu bylo další čtivo :-D Ale ke kapitole. Už ten začátek je skutečně napínavý a opravdu mě to zaujalo. Jen mě trošku zarazila kombinace českých jmen spolu s Vivien, je to pro mě skutečně nezvyk a trošku mi to vadí, ale je to detail. Malý, nepříliš podstatný detail, ale co je hlavní? Jsem fakt zvědavá co se bude dít dál. Takže pokud budeš mít možnost/čas/nápady tak rozhodně piš. Jsem tvá napjatá čtenářka x)

5 Xanya Xanya | Web | 12. října 2014 v 10:37 | Reagovat

Jůů,deník! To mi trošku připomíná Psychotic x3
Ten konec byl dobrej,z nějakýho důvodu jsem se hrozně smála když ji píchli tu injekci,vubec nevim proc o.o xd
Piš dál,těším se na další kapitolu ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama